Quod non dedit fortuna non eripit.

Quod non dedit fortuna non eripit.

Z diskuze...

Statistika

Harry Potter a Dědic čtyř mocných

Kapitola 11

Kapitola 11:První den

Ráno se Harvey probudil s výkřikem. Po dlouhé době se zase neubránil noční můře. Opět viděl Siriuse jak padá za Oblouk smrti, poté se objevil na hřbitově kde umřel Cedrik a nakonec musel ještě sledovat zabití Albuse Brumbála. „Co se děje?“ Ozvalo se z vedlejší postele. „Nic Rone. Jen noční můra.“ „No výborně. Další takovej.“ „Jak to myslíš Seamusi?“ Zeptal se Harvey. „Harry míval taky noční můry.“ Jen to dořekl tak všichni posmutněli. „Je mi ho líto ani jsem ho neznal, ale sám vím jaké to je když vyrůstáš u příbuzných kteří tě nenávidí.“ „Co tím myslíš Harvey? Ty jsi přece byl se svým bratrem ne?“ „Ne bohužel ne. Má matka zemřela hned po porodu a otce zabil Voldemort když mi byl rok. Od té doby mě vychovávali teta se strýcem, kteří mě nenávidí. V jedenácti si pro mě přišel můj děda a zařídil mi domácího učitele. K tetě jsem se vracel jen na prázdniny. Děda minulý rok zemřel a o prázdninách si mě vyzvedl bratr. Pak jsme se domluvili že bude lepší když půjdeme do Bradavic.“ Řekl jim příběh na kterém se domluvili s Johnem. Všichni začali přemýšlet o tom co se dozvěděli. Jako první se znovu ozval Nevil: „Proč zabil tvého otce?“ „Protože byl vedoucí lidí kteří proti němu tvrdě bojovali. Nebylo jich moc, ale byli skvěle vycvičení. Kazili mu jeden plán za druhým.“ Ron se na něj zamračeně díval. Když si ho všiml tak se usmál. „Ne Rone. Nemyslím Fénixův řád. Můj táta vedl mnohem mocnější kouzelníky.“ „Kdo byl tvůj děda?“ V tu chvíli Harvey velice posmutněl. „Všichni co tu sedíte jste ho znali. Jmenoval se Albus Brumbál.“ Všichni co tam seděli na něj vykulili oči. „To je nám líto. Co se vlastně stalo včera ve Velké síni když nás tvůj bratr vyhnal.“ V tu chvíli jako když mávneš hůlkou. Všichni na něj pořád zírali. Ne překvapením, ale spíš plni očekávání. „Přišli tam bystrozoři, odvedli smrtijedy a já se dozvěděl že byl můj děda. Dozvěděl jsem se ještě něco, ale o tom teď nechci mluvit.“ „Chceš říct že ty jsi nevěděl kdo je tvůj děda?“ „Ne bohužel jsem to nevěděl. Nikdo mi to totiž neřekl.“ Poslední větu řekl s takovou nenávistí že to všechny odradilo od dalšího hovoru. Nevil se najednou podíval na svoje hodinky a  vyskočil. „Kluci měli by jsme si pohnout za třičtvrtě hodiny nám začíná hodina a to se máme ještě nasnídat a dojít si pro věci.“ Rychle se oblékli a pak tryskem vyrazili na snídani. Když tam vešli tak se akorát ředitelka postavila. Pohlédla na ně a oni si honem pospíšili sednout na své místa. „Ahoj holky.“ Pozdravili Ron a Harvey Hermionu a Ginny. Když se Harvey podíval na Ginny tak se zhrozil. Byla neupravená a měla velké kruhy pod zarudlýma očima „Milí studenti mohli by jste mi chvíli věnovat pozornost.“ Chvíli počkala jestli bylo její přání vyslyšeno a pokračovala. „Jistě jste si už všimli že tu máme hosta“ a ukázala na kraj stolu kde seděl jeden Démon. „To ale není důvod proč jsem vás rušila. Ráda bych vám oznámila že v letošním roce budou probíhat dva dobrovolné předměty. A to Souboje a boj s mečem. Ve Vstupní síni jsou pergameny každý kdo bude chtít do jednoho z těchto kroužků chodit nechť se tam napíše své jméno. To je asi vše. Máte někdo nějaké dotazy?“ Přihlásil se jeden student z Havraspáru. „Ano?“ Zeptala se paní ředitelka. „Paní ředitelko kdo povede tyto kroužky?“ Ředitelka se znepokojeně ohlédla po Johnovi a odpověděla. „Souboje bude učit profesor Cleverest. A Boj s mečem bude učit náš host.“ A ukázala na Démona který seděl na kraji stolu. Ten se postavil a uklonil se. To ovšem vzbudilo velkou nevoli. „KLID.“ Zařvala paní ředitelka. „Proč se vám nezdá že by vás učil?“ „Je to Démon. Kdoví co by nám mohl udělat.“ Zakřičel nějaký Zmijozelák. „Jistě máte pravdu, ale mohu vám zaručit že je na naší straně. Myslíte že kdyby vám chtěl ublížit že by nám pomohl včera večer?“ V tu chvíli se Démon postavil a v síni jako když utne. „Tušil jsem že mi nebudete věřit. Mohu vám říct jen toto: Jsem král králů z podsvětí. Vládnu, ale jsem i ovládán. Jsem bílá ovce naší rodiny. Jako jediný jsem byl vždy na dobré straně. Jsou takový kteří mi věří. Pokud jde o to že bych vám já, nebo některý z tří králů, mohl ublížit můžu se vám zaručit že vám neublížím. Mí bratři budou hlídat tři z vašich nejdůležitějších míst v této zemi. Budou chránit nemocnici u Svatého Munga, poté Příčnou ulici a poslední z mích bratří chrání Bradavice. Už je to domluvené se samotným ministrem. Myslíte si že by mi svěřil ministr na hlídání tyto místa kdyby mi nevěřil? Já sem souhlasil s tím že vás naučím s mečem. Teď je jen na vás jestli budete chtít abych vás naučil další způsob obrany proti smrtijedům a lordu Voldemortovi.“ Dořekl to a nevěnoval pozornost tomu že většina žáků se div neskácela když vyslovil Jeho jméno. Chvíli se nic nedělo, ale za chvíli se postavilo několik žáků a začali tleskat. Po chvíli se k nim přidala téměř celá Velká síň. Když dotleskali tak se postavila ředitelka a řekla: „Nyní byste si měli vzít rozvrhy a jít na druhou hodinu tu první už ale nestihnete.“ Pak se posadila a profesoři šli rozdat rozvrhy. Harvey se podíval na svůj a pak jenom zasténal. „Co se děje?“ Zeptal se Ron. „Se podívej jak mám ty hodiny a uvidíš.

 

 

1

2

3

4

5

6

7

8

Pondělí

L

L

B

B

OPČM

OPČM

OPČM

OPČM

Úterý

P

P

P

KF

B

B

(Sou)

(Sou)

Středa

OPČM

OPČM

KF

KF

P

P

P

P

Čtvrtek

L

L

L

L

OPČM

OPČM

(Boj)

(Boj)

Pátek

B

B

L

L

KF

KF

KF

KF

 

„Hm tak to ti nezávidím, ale máme spolu dost stejných hodin.“ Chtěli sice to probírat ještě dál, ale profesoři už se zvedli a šli do učeben a žáci tudíž museli taky. Ron, Harvey a Hermiona se zvedli a vyrazili do sklepení kde měli mít lektvary. Dorazili tam zároveň s profesorem Křiklanem. Když otevřel dveře Harvey a Hermiona byli jediní kteří si šli sednout úplně dopředu. Hermiona tam dorazila dřív a tak se jí slušně zeptal: „Můžu si přisednout Hermiono?“ „Jo, klidně“ řekla. Posadil se a profesor započal svou hodinu. „Takže žáci vezmu zkrátka. Protože nám první hodina odpadla, tak bych navrhl, abychom zjistili něco o našem novém studentovi.“ Řekl a usmál se na Harvey. Ten se sice taky usmál, ale v duchu si nadával že si nesedl dozadu. „Tak pane Clevereste. Vy jste něco do rodiny s Veritem Cleverestem? Vynálezcem  Veritaséra?“ „Ne pane profesore. Bude to nejspíš jenom pouhá shoda jmen.“ „Aha, tak nic. Má někdo nějaké otázky?“ Přihlásil se Smith. „Ano pane Smithy?“ „Je pravda že tvůj děda byl Albus Brumbál?“ Na tuto informaci vyvalil oči i pan profesor. Harvey se zamračil. „Ano, to je pravda. Albus Brumbál, bývalí ředitel Bradavic byl můj dědeček.“ „John mě zabije.“ Pomyslel si. „Nevěděl jsem že měl profesor Brumbál syna, natožpak vnuka.“ Řekl profesor. „Kvůli bezpečnosti to nevěděl nikdo.“ „Hm, ano to je jasné. Mohli by pak vás využít proti němu že?“ „Přesně tak.“ „Dobrá někdo další otázky?“ Přihlásila se jedna holka z Mrzimoru. „Ano slečno?“ „Máš holku?“ Zeptala se bez okolků. Harvey se rozhlédl. Téměř všechny dívky zpozorněli. Usmál se a řekl: „Ne, bohužel ne.“ Většina dívek se zálibně usmála. A Harvey jen v duchu naříkal. „Ježiši proč já si vybral tak krásný tělo. Teď mě budou všechny pronásledovat. I když by to možná nemuselo být zas až tak špatný.“ „Dámy, tyto intimní otázky si nechte po škole. Někdo s nějakou další otázkou?“ Řekl profesor. Tentokrát se přihlásil jeden kluk ze Zmijozelu. „Když nemáš holku, tak máš alespoň kluka?“ Po této otázce se většina třídy zasmála a to včetně Harvey samotného. „Ne nemám ani holku ani kluka. A teplej taky nejsem.“ „Tak a dost. Otázky tohoto typu už víckrát nechci slyšet.“ Řekl profesor. „Někdo nějaká další ot…“ Od dalších otázek ho naštěstí vysvobodilo zvonění. Všichni si sbalili věci a opustili učebnu. Harvey a Hermiona se vydali na bylinkářství a Ron na kouzelnické hry. „Hele, Harvey.“ Začala Hermiona když se od nich Ron odtrhl. „Vážně je tvůj děda Brumbál?“ „Ano Mio, je nebo spíš byl.“ Řekl a posmutněl. „Promiň, nechtěla jsem se tě dotknout.“ „To nic. Až do včerejška jsem to ani já sám nevěděl.“ „Ron mi řekl co jsi jim řekl ráno. Jak se jmenují ta tvá teta a strýc?“ Harvey se zarazil. „Rozhlédl se kolem sebe a když se ujistil že kolem dokola není nikdo kdo by je slyšel tak jí řekl: „Přijď dnes v osm večer do Komnaty nejvyšší potřeby. A přijď sama.“ Řekl a rychle odešel. Hermiona se za ním dívala a pak se vydala za ním. Když dorazila ke skleníkům tak už tam stála většina studentů, ale on se vzdala za Harveyem který stál kus od ostatních. „Proč chceš abych tam přišla?“ „Přijď a uvidíš.“ Jen to dořekl tak profesorka Prýtová otevřela skleník a oni šli dovnitř. Když obstoupili celý dlouhý stůl tak jim řekla. „Vítejte, jsem ráda že jsme se tu zase sešli.“ Přelétla je očima a pokračovala. „Dnes se postaráme o jednu pěknou rostlinku.“ Řekla a vytáhla z podstolu květináč. Z toho květináče trčel do výšky postavička která vypadala jako trpaslík. Dva studenti na to koukali s velkým překvapením, ale všichni ostatní nevěděli co to je. Pak se najednou jeden student zeptal: „Kde jste je sehnala paní profesorko? Vždyť jsou strašně vzácné.“ „Máte pravdu pane Clevereste. Jsou velmi vzácné. Mohl by jste mi říct co to je za rostlinku?“ „Je to Trplák. Nad kořenem vypadá jako trpaslík které si občas dávají mudlové do zahrádky, ale ve skutečnosti je to tvoreček který dokáže zabít dospělého člověka.“ „Výborně dvacet bodů pro Nebelvír. Jak už řekl dokáže zabít dospělého člověka takže musíte být velmi opatrní. Ví někdo jak zabíjí?“ Přihlásili se dva studenti, Hermiona a Harvey. „Pane Clevereste?“ „Trpaslík který je nad zemí zachytí oběť a z kořene pak začne vypouštět jedovaté plyny.“ „Výborně dalších deset bodů pro Nebelvír. Takže všichni si na hlavu použijte kouzlo na volné dýchání.“ Když to udělali tak vypadali jako by si na hlavu dali akvárium. Všichni dostali jeden květináč a začali ty květiny přesazovat. Tato práce jim zabrala celou dvouhodinovku. Pak šli na oběd a tam se znovu potkali s Ronem. Než ale stihli vejít do Velké síně tak je někdo zastavil. Nebo přesněji řečeno jednoho z nich. „CLEVERESTE.“ Zařval profesor obrany. „SE MNOU A HNED.“ Harvey se poslušně vzdal za svým bratrem až došli do kabinetu Obrany proti černé magii. Harvey se rozhlédl a pak naznal že to tam nevypadá špatně. Vypadalo to asi stejně jako když tu byl Remus Lupin. Několik klecí na zvířata. Jen co se posadili a John začaroval místnost proti odposlouchávaní, tak to začalo. „CO JSI SI SAKRA MYSLEL? TY TADY ROZHLAŠUJEŠ PO CELÉ ŠKOLE KDO JE TVŮJ DĚDA. CO TO BUDE PŘÍŠTĚ? ROZHLÁSÍŠ ŽE HARRY POTTER NEZEMŘEL? CO ?“ „To si uhodl. Dnes večer to řeknu Hermioně a asi i Ginny protože vypadají hrozně. Moje smrt je hrozně sebrala. Dnes to řeknu, ale jen těm dvěma.“ John se na něj chvíli mračil a pak řekl: „Dobře řekni, ale jen pod jednou podmínkou. Zavážeš si je Neporušitelným slibem že to nikomu neřeknou bez tvého svolení. Jasné?“ „Ty jsi ze mě děláš srandu? Svou vlastní holku a mou nejlepší kamarádku mám donutit k tomu aby se mi zavázali Neporušitelným slibem?“ „Pokud to neuděláš tak jim neřekneš nic. Kde a kdy se máte sejít?“ „Dnes v osm v KNP.“ „Dobře já tam přijdu taky. Teď už jdeme na oběd.“ Vstali a šli zpátky do Velké síně. Po cestě se Harvey zeptal: „Proč jsem se to neměl dozvědět?“ „Měl ti to říct v den tvé plnoletosti, ale toho se bohužel nedožil. Nemohl ti to říct dřív protože by tě pak Voldemort mohl využít proti němu. Je mi líto že jsi se to nedozvěděl dřív, ale bylo to nutné.“ „Já vím.“ To už došli zpátky do Velké síně a rozdělili se. Harvey se vydal k Nebelvírskému stolu kde se posadil k Ronovi a Hermioně. Začal honem jíst protože tím rozhovorem strávili dost času a tak si musel s obědem pospíšit. Když přišli před učebnu zbývalo jim jen pár minut do začátku hodiny. Dveře se otevřeli a všichni vešli dovnitř. Se zazvoněním přišel i jejich nový profesor Obrany. „Dobrý den třído.“ „Dobrý den pane profesore.“ Zaznělo celou třídou. „Jsem váš nový profesor obrany proti černé magii. Byl bych rád kdyby jste se mi mohli představit a já si napíši váš seznam.“ Všichni byli potichu protože nikdo nevěděl co všechno jim nový profesor dovolí. Když si udělal seznam tak jim řekl. „Takže v tomto týdnu se přesvědčím o tom co všechno už umíte za kouzla a v letošním roce vás připravím na ty nejhorší příšery které kdy tento svět vyděl. Neboli na ty kteří slouží Voldemortovi. Budeme se učit jak se ubránit mozkomorům, vlkodlakům, upírům, obrům a dokonce i drakům. Vím že něco o těchto rasách víte ale není to ani zdaleka to co potřebujete vědět. Já vás nebudu učit jak se která rasa chová ale budu vás učit jak se proti nim bránit. Nějaké dotazy?“ Přihlásila se Hermiona: „Pane profesore, mohl by jste nám říct něco o Démonech?“ „No, to bych mohl, ale nejsem si jistý.“ Když ale viděl jak na něj všichni dychtivě zírají tak se rozhodl. „Dobrá tedy. Jak víte Démoni jsou…“ Chtěl pokračovat, ale všiml si že jeden student mu vůbec nevěnuje pozornost a místo toho se dívá z okna. Přešel k jeho lavici, ale on si ho pořád nevšiml. To ho trochu namíchlo. „Clevereste.“ Zakřičel mu téměř do ucha. Ten se lekl a vytasil hůlku. „Tu hůlku potřebovat nebudete, ale byl bych rád kdyby jste dával pozor.“ „Ano pane profesore.“ Profesor se otočil a vrátil se ke svému stolu. „Takže. Jak už jsem chtěl říct Démoni jsou z podsvětí. Nejde je nijak zabít a všichni až na jednoho jsou na zlé straně…“ „Počkejte pane profesore. Když jsou všichni, až na jednoho, na zlé straně tak jak ti tři můžou hlídat Příčnou, Munga a Bradavice?“ „Protože ten který je na dobré straně, je král králů. Je to hlavní vládce podsvětí. A ti tři ho musí poslouchat. Odešel z podsvětí a ukryl se na Zemi. U Démonů je nebezpečný i jejich pohled každý kdo jim pohlédne do očí popadne panický strach. V minulosti dokonce strachem zabíjeli. Voldemort vnikl na ministerstvo a prošel Obloukem smrti do podsvětí. Teď ne pane Clevereste.“ Chvíli se rozhlížel a pak se zastavil na slečně Grangerové. „Ano, slečno máte pravdu. Nic neřekl, ale to neznamená že nevím co chtěl říct. Jak už možná několik z vás uhodlo, umím číst myšlenky.“ Několik z nich zalapalo po dechu. „Nemusíte se bát pane Weasley já vám do soukromí nepolezu.“ Chvíli se rozhlížel a pak se zarazil na svém bratrovi. Ten si totiž v duchu říkal: „A pak kdo vždycky vykecá to co nemá že?“Profesor se začal smát. „Možná máte pravdu pane Clevereste, ale na sto procent bych si tím jistý nabyl.“ Pak se ale vrátil k předchozímu tématu. „Tak jak už jsem řekl Voldemort se vydal do podsvětí a vyvedl tři krále které nejde zabít, ale i tak umírají. V podsvětí žijí několik tisíc let, dokud se nenarodí nový potomek a převezme místo svého otce. Ten může žít i několik dalších let po tom co jeho syn převezme jeho místo. Dokonce může mít i víc synů za svůj život. Třeba král který vládl předtím měl čtyři syny. Ti jsou teď v našem světě a hlídají.“ V tu chvíli zazvonilo a on jim řekl teď si udělejte přestávku a pak pojedeme tři hodiny v kuse.“ Všichni si věci nechali v učebně a vydali se ven. Vlastně všichni ne jeden zůstal ve třídě a vydal se k profesorovi. „Vím co chceš Harvey…“ Chtěl pokračovat, ale nejednou se začala stáčet temnota a objevil se král králů. „Tak co pane? Jak to dopadlo?“ „Je v pořádku. Už jsem ho tam přenesl.“ „Výborně děkuji vám mnohokrát.“ Pak se otočil zpátky na Harveye: „Přijď do KNP už v sedm, ale holky až v osm.“ „Dobře.“ Otočil se a odešel. Profesor se otočil na krále králů a řekl: „Ještě jednou vám děkuji. Bude velmi nadšen až ho uvidí.“ „Jsem rád že jsem to mohl pro něj udělat. Víš co jsem říkal ráno. Vládnu ale jsem i ovládán.“ „Kým?“ „Za tím nikým, ale až ty umřeš a tvůj bratr převezme tvou moc tak budu poslouchat jeho.“ „Cože? Harvey že vám bude vládnout?“ „Ano on totiž bude mít jako jediný zbraň která může zabít mě a mé bratry. Ta zbraň je od vašeho předka. Visí v ředitelně. Tak už víš?“ „Meč Godrika Nebelvíra?“ „Ano. To je ta zbraň. Dostane ji už brzo. A nebude si muset kupovat meč na můj předmět.“ „Hele teď mě napadlo, kdo ti bude dělat asistenta?“ Démon se na něj podíval. „Běž se podívat do zrcadla a zjistíš to.“ Profesor vytřeštil oči. „To mi přece neuděláte?“ Zeptal se prosebně. „Ale udělám. To máš za to že si to vymyslel.“ Profesor si dal hlavu do dlaní a pak řekl: „Tak to abych si už napsal závěť.“ Démon se začal smát a povídá. „Ne to nemusíš. Ostří budou zajištěné.“ Sice chtěli ještě pokračovat, ale zazvonilo a žáci už začali vcházet do dveří. „Necháme toho. Uvidíme se večer.“ Řekl Démon. Otočil se a odešel z místnosti. Všichni se posadili a druhá hodina začala. „Takže jak už jsem řekl tak dnes zjistím co jste se všechno za těch šest let naučili. Teď se přesuneme na školní pozemky kde mám pro vás připravených pár úkolů.“ Všichni se postavili a vyrazili z učebny ven. Když došli před Zapovězený les. Tak tam uviděli třetí ročník kolem ohrady s hypogryfi. Profesor jen s úsměvem zamával Hagridovi a šli dál. Žáci se ale zarazili když šel přímo do lesa. Profesor se ohlédl a řekl: „Nemusíte se bát nepůjdeme daleko od kraje a ochrana je domluvená.“ Jen to dořekl tak se z lesa vynořilo asi třicet kentaurů. Profesor se jim uklonil a pozdravil kentaura který šel v čele. „Zdravím Magoriane. Takže přece jenom si přišel ty.“ „To víš Johne dluhy se musí splácet. Jsem rád že tě opět vidím.“ „Já také příteli já také. Je tvá skupina obeznámena s úkolem?“ „Ano Jsou obeznámeni se vším co je tam čeká.“ „To je dobře mohlo by být velmi nebezpečné kdyby to nevěděli.“ Pak se otočil ke studentům. „ Nuže, nyní ke každému z vás bude přiřazen jeden kentaur který vás povede a bude vás hlídat. Kdyby se náhodou někomu něco stalo a váš kentaur byl zraněný, tudíž by nemohl zavolat pomoc, tak vystřelíte do vzduchu rudé jiskry. Ta dráha by vám měla zabrat hodinu a půl. Je vám to všem jasné?“ „Ano pane profesore.“ Když to dořekli tak se ke každému postavil jeden kentaur. Chodili po jednom. Profesor je pouštěl po dvou minutách. Harvey šel jako poslední a s ním šel Magorian. Po chvilce co šli se Magorian zeptal: „Jsi připraven? Harry Pottere?“ Harvey se zarazil. „Ty víš jak se ve skutečnosti jmenuji?“ „Ano, znám tvého bratra dvakrát mi zachránil život.“ Šli dlouho a už měli za sebou deset úkolů (Popisovat vám je nebudu protože mě zrovna nic nenapadá). Najednou vyšli z lesa na mítinku a Magorian zastavil. Rychle se začal rozhlížet a pak rychle natáhl luk. „Připrav se Harvey. Jsme obklíčeni. Vystřel jiskry a připrav se na boj.“ Harvey rychle vystřelil do vzduchu červené jiskry a stoupl si zády k Magorianovi. Najednou se kolem nich objevil kruh smrtijedů. „A kurva.“ Zaklel Harvey. „Tak to jsi trefil chlapečku.“ Ozvala se smrtijedka která stála přímo proti Harveyovi. A v něm se začala vařit krev. „Zdravím Belatrix jak se máš? Doufám že blbě.“ Zavrčel na ni. Ona si sundala kápi a řekla: „Och mám se dobře děkuji za optání.“ „Proč jste sem přišli?“ Zeptal se Magorian. „Kvůli tobě určitě ne. Náš pán chce přivést tady toho chlapečka.“ „Já s vámi ale dobrovolně nikdy nepůjdu.“ „S tím jsme počítali. Ty možná jseš ochotnej se obětovat, ale co kdybychom nejdřív zabili toho kentaura co stojí vedle tebe?“ Magorian promluvil tiše na Harveye. „Nedělej to. Kvůli mně ne to stejně nemá cenu. Zemřu tak či tak.“ „Nesmíte kvůli mně umřít.“ „Neboj se neumřu kvůli tobě. Byl jsem rád že jsem tě mohl poznat.“ „Tak jo už jste si pokecali? Máš dvě možnosti přidej se k nám nebo zemře.“ Harvey přemýšlel jak dlouho může trvat Johnovi než se k němu dostane. Pak se rozhodl. „Nikdy se k vám nepřidám.“ „Jak je libo.“ Řekla Belatrix a luskla prsty. Dva smrtijedi namířili na Magoriana. „Avada…“

 

O chvíli dřív před Zapovězeným lesem.

Polovina žáků už byla zpátky a najednou uviděl John  něco v co doufal že neuvidí. Červené jiskry. Když si uvědomil kde to je tak se rychle otočil na kentaury a řekl jim: „Rychle se vraťte do lesa a všichni kteří tam ještě zůstali ať jdou ihned ven.“ Pak přivolal krále králů a řekl: „Pohlídejte všechny studenty ať se jim nic nestane. Já jdu pomoct Harveyovi a Magorianovi.“ Pak se proměnil na obřího orla a vyrazil k místu kde ještě před chvílí byli červené jiskry. Když dorazil k louce tak viděl jak dva smrtijedi míří na Magoriana a vyslovují smrtící kletbu. „Avada…“ Dál už se nedostali protože začali hořet. Najednou vedle Harveye a Magoriana přistál obrovský orel. Magorian se jen usmál. „Stihnul jsi to.“ Orel tam stál jen chvíli a najednou už tam nebyl orel, ale čaroděj. Podíval se na Belu a strnul ta to samé jen ještě otevřela pusu údivem a vykulila oči. „Zdravím Belo jak se máš? Dlouho jsme se neviděli.“ „To máš pravdu Johne. Je to už kolik? Deset let?“ „Ano Belo deset let co jsme se neviděli.“ Harvey na něj vykulil oči. „Johne o čem to mluvíš?“ „To ti vysvětlím potom Harvey.“ Pak se otočil na Belu. „Belo co tady chceš?“ „Johne musím ti odvézt bratříčka. Náš pán ho chce.“ „To ti věřím že ho chce, ale já vám ho nedám.“ „Johne ty víš že já ho musím přivést. Pokud to neudělám tak mě zabije.“ „Belo ty víš že jsem tě miloval, ale nemůžu ti to dovolit. Je příliš důležitý než abych ho mohl vydat Voldemortovi.“ „Johne prosím.“ Prosila ho. „Nemůžu Belo. Odejděte prosím. Nechci s tebou bojovat.“ Bela vypadala jako by se jí moc nechtělo. „Dobře Johne vyřešíme to jinak. Postav jednoho z těch dvou a já postavím jednoho z našich. Co ty na to?“ „Dobře nějaké omezení?“ „Ne žádné.“ „Jak je libo, ale kde mám jistotu že potom ty i všichni smrtijedi odejdete?“ „Johne znáš mě. Možná že jsem mrcha, ale své slovo vždy dodržím.“ „Ano. Akorát jednou jsme ho nedodrželi a to jsme nemohli ani jeden. Chvilku vydrž musíme se domluvit kdo z nich půjde.“ Belatrix se zamračila. Dvě minuty.“ „To bude bohatě stačit.“ Pak se otočil na ty dva. „Už po třetí si mi zachránil život.“ Řekl Magorian. „To teď není důležitý. Myslím si že je jasné že půjdeš ty Harvey že?“ „Ano Johne. Jen nevím proč si chtěl vědět omezení.“ „Protože když nejsou žádné tak to bude jednodušší. Hned jak si proti tobě stoupne tak použij Avadu a neser se s ním. Není tolik času abychom se mohli zdržovat. Jasné?“ „Dobře Johne.“ „Hodně štěstí Harvey.“ Pak se otočil na Belatrix. „Nuže mi můžeme. Kdo jde od vás?“ „Nott.“ „Harvey.“ Dva jmenovaní se postavili doprostřed kruhu který byl tvořen ze smrtijedů, Magoriana a Johna. Harvey a Nott se uklonili a postavili se do soubojové pozice. Dřív než Nott mohl něco udělat tak Harvey vykřikl: „Avada Kedavra.“ To všechny smrtijedy překvapilo, protože nikdo si nemyslel že by použil některou ze zakázaných kleteb. A Nott byl navíc takový blbec, že si myslel, že mu ta kletba neublíží. Jaké bylo jejich překvapení když odletěl deset metrů dozadu. Po minutě kdy všichni stáli jak opaření se Belatrix vydala k Nottovi. Sáhla na krk a hledala tepnu. Nic. „Je mrtvý.“ John se podíval na Harveye a řekl jen: „Dobrá práce.“ Pak se otočil zpátky na Belatrix. „Tak co Belo? Dodržíš svůj slib?“ „Jistě že dodržím.“ Luskla prsty a smrtijedi se přemístili pryč. Zůstala tam Bela, Magorian, John a Harvey. John šel k Bele a zašeptal jí do ucha tak potichu aby to slyšela jen ona: „Dnes v deset tady. Pokud budeš chtít.“ „Budu tu.“ Řekla a přemístila se. John se otočil na ty dva. Přeměnil se na orla Harvey si posadil za krk a Magoriana chytil opatrně do drápů. Pak se vznesl a odletěl zpátky ke škole. Když tam dorazil tak tam stála celá třída, všichni kentauři, král králů a ředitelka. John poslal studenty pryč že už mají volno, poděkoval kentaurům a pak se otočil na krále a ředitelku. „Co se tam vlastně stalo?“ „Harveye napadli smrtijedi.“ „Je v pořádku?“ „Harvey? Ano, ale Nott není.“ „Co je s ním?“ „Je mrtvej.“ „COŽE? Kdo ho zabil?“ „Harvey.“ „Jak k tomu došlo?“ „Udělali jsme se smrtijedy dohodu že bude bojovat s jedním z nich. Harvey vyhrál.“ John se otočil a vrátil se do hradu.

Žádné komentáře
 
Všechny postavy kromě mých vlastních patří J.K.Rowlingové. Na tyto postavy si neberu žádná autorská práva a z těchto stránek nemám žádný výdělek.