Quod non dedit fortuna non eripit.

Quod non dedit fortuna non eripit.

Z diskuze...

Statistika

Harry Potter a Dědic čtyř mocných

Kapitola 12

Kapitola 12:Pravda a noční schůzka.

Když John došel zpátky do svého kabinetu, tak si sedl za stůl a hlavu schoval do dlaní. Najednou někdo zaklepal. John zvedl hlavu a řekl: „Dále.“ Dveře se otevřeli a vstoupil Harvey. „Můžu brácho?“ „Jo pojď, co potřebuješ?“ „Chtěl bych tě poprosit abys mi vysvětlil co to sakra mělo znamenat.“ „Typuji že myslíš Belu a mě, že?“ Když přikývl tak pokračoval. „Budiž tedy, jen tě prosím abys mě nepřerušoval. Jak jsem ti kdysi říkal, narodil jsem se když byli naši v pátém ročníku. Také jsem ti říkal že se na mě přenesla postaršovací kletba. V té době jsem ještě neměl svou moc a proto jsem byl pouhý kouzelník s průměrnou mocí. Zůstal jsem v Bradavicích a dokončil šestý a sedmý ročník. Čím jsem byl starší tím jsem byl mocnější. Už v té době jsem používal příjmení Cleverest. Jednomu kouzlu jsem se však neubránil. A to byla láska. Na konci šestého ročníku jsem se zamiloval do holky, která byla sestřenicí jednoho z mích nejlepších přátel. Do Belatrix Blackové. Byla ve stejném ročníku jako já a byla neuvěřitelně krásná.“ Na chvíli se odmlčel a přemýšlel jak by pokračoval. „Přes prázdniny jsem zůstal v Bradavicích a přemýšlel jestli jí to mám říct nebo nemám. Nakonec jsem si nechal poradit od ředitele a našeho dědečka, nebo přesněji mě donutil říct pravdu a poradil mi. Každé ráno když mě vyděl na snídani mě pozoroval. Všiml si velice dobře že jsem se změnil. Dřív jsem byl ukecanej a zvědavej, ale tentokrát nic. Žádné otázky, žádné poznámky nic. Dědu to znervózňovalo a nevěděl co se mnou je. První den v srpnu mě po snídani vzal k sobě do pracovny a tam ze mě vymámil co se semnou stalo. Byl skvělí, poradil mi, abych jí to řekl a když jsem mu řekl že na to nemám dost odvahy, abych jí to řekl z očí do očí, opět mi poradil. Ještě ten večer jsem odeslal Bele dopis kde jsem jí řekl jak moc jí miluji. Celý měsíc se mi neozvala a já se bál že mě nenávidí. Byli jsme každý v jiné koleji. Já v Nebelvíru a ona ve Zmijozelu. Ona se mi neozvala, ale jednou večer jsem seděl ve společence a z krbu na mě vykoukla Siriusova hlava. Byl jsem překvapen, ale on mi to velice rychle vysvětlil. Řekl že dnes za ním byla Bela a že se na mě vyptávala jakej sem a tak podobně. Sirius se mě ptal jestli nevím proč ji najednou tak zajímám. V tu chvíli jsem děkoval bohu že byla ve společence taková tma. Musel jsem být rudý jak rak. A doufal jsem že to není vidět. Řekl jsem Siriusovi aby i s otcem přišel zítra ráno za mnou že jim to vysvětlím. Dost jsem toho litoval protože ráno jsem byl probuzen studenou vodou a smíchem dvou puberťáků. Ti nestíhali utíkat jak sem po nich metal kletby týden si poleželi na ošetřovně. Když jsem přišel na snídani, tak děda málem omdlel protože bylo docela brzo a já jsem si většinou spíš přispal. Když mě uviděl tak se mě ptal co tady dělám tak brzo. Než jsem mu stihl odpovědět tak se dovnitř vpotáceli ti dva a děda se jen zasmál. Ten večer jsem jim to vysvětlil a oni ze mě měli vánoce ještě měsíc. Siriuse sem se ptal jakou mám asi u Bely šanci. Do dnes mi neodpověděl. Když odjeli, chodil jsem jako tělo bez duše. Když začala škola, byl jsem nervózní jak novomanžel. Druhý den školy mi přišel dopis a já jsem měl mít svoje první rande. Ten večer jsme se dali dohromady. Chodili jsme spolu ještě rok po škole, ale pak se to zvrtlo. Přišel lord Voldemort a Belu mi odvedl k sobě. Pak sem ji několik let neviděl a před deseti lety jsem ji viděl naposledy. Díky dědovi se mi podařilo vyžádat povolení k návštěvě Bely v Azkabanu. Ten den jsem ji viděl naposled na dlouhých deset let.“ Když domluvil, měl v očích slzy. „Promiň Johne.“ John se podivil. „Za co se mi omlouváš?“ „Za to že jsem to chtěl vědět.“ John se usmál. „Nemusíš se omlouvat. Byl jsi jen zvědavý.“ Na chvíli se mezi nimi rozneslo jen ticho. „Johne chtěl jsem se tě ještě zeptat na tu dnešní hodinu.“ „Vím co si chtěl.“ Podíval se na hodinky a zeptal se: „Řekl si i Ginny že má přijít?“ Harvey se v tu chvíli zasekl. „Hups. Na to jsem zapomněl.“ „Tak jí pošli zprávu že v osm má být v komnatě.“ Harvey na něj chvíli nechápavě hleděl, až když vyčaroval na ruce oheň tak si vzpomněl na Falkona. „Falkone.“ Promluvil do ohně. Chvíli se nic nedělo, ale najednou se objevil s velkým zábleskem Falkon. „No konečně jsi si na mě taky vzpomněl.“ Ozval se mu v hlavě hlas. „Ty mluvíš?“ John se rozesmál. „Samozřejmě že mluví, ale jen s tím s kým chce.“ John mu podal pergamen brk a inkoust a napsal krátký vzkaz:

Dnes v osm hodin v Komnatě nejvyšší potřeby. Přijď sama.

Když se Falkon přemístil John se zvedl. „Pojď semnou mám pro tebe překvapení.“ „Jaké?“ Zeptal se dychtivě Harvey. „Pojď a uvidíš.“ Řekl s úsměvem John. Vydali se chodbou do sedmého patra. John se podíval na zeď a po chvíli se na ní objevili dveře. Než vešli John mávl rukou a Harvey najednou nic neviděl. „Johne co to má znamenat?“ „Pojď a neboj se.“ Promluvil na něj vesele John. Aniž by to Harvey viděl tak vstoupili do komnaty ve které byla jen postel. John ho vedl k posteli a když k ní přišli, zrušil kouzlo. Harvey vyvalil oči. Chvíli se dívali jeden na druhého. Harvey šťastně a ten chlap co ležel na posteli zamyšleně. Pak se konečně ozval Harvey. „Si…siriusi. Jak si se sem dostal?“ řekl a vrhnul se kmotrovi do náruče.Sirius se zatvářil překvapeně. „Promiňte, ale já vás neznám.“ John se začal smát a harvey se na něj podíval. „On ztratil paměť nebo co?“ „A co kdyby sis vrátil podobu?“ Harvey se plácl do čela a pak zamumlal proti kouzlo na physiognomii. Pak se znovu podíval na svého kmotra. Sirius se zatvářil jako by měl druhé Vánoce. „Harry, jsem tak rád že tě vidím.“ Řekl a usmál se na něj. „To já taky Siriusi, to já taky.“ A objali se. Pak se Sirius zadíval na Johna kterého nepoznal. „A vy jste kdo?“ Zeptal se John se usmál a řekl: „Já jsem pátý Poberta Tichošlápku.“ To ale neměl říkat protože jak to uslyšel Harvey tak se otočil a PLÁC. John dostal facku až spadnul na zadek. Oba dva na Harveye vyvalili oči. „Za co to bylo?“ Zeptal se John hlasem jako by mu vzali lízátko. „Za to co jsi mi neřekl.“ Sirius chvíli přemýšlel a pak se opatrně zeptal: „Johne? Jsi to ty?“ „No a kdo jiný Siriusi.“ Odvětil John. Pak se také objali. „Jak ti je Tichošlápku?“ „Teď už skvěle Aigle.“ Harvey se zamračil. „Jak si mu to řekl?“ „Aigle, to je jeho přezdívka. Znamená to orel.“ Pak už si jen povídali. Sirius chtěl vědět kde všude John byl a co se stalo za ty dva roky co byl v podsvětí. Povídali by si snad léta kdyby najednou někdo nezaklepal. John rychle mávl rukou a zastřel Siriuse. Harvey mezitím na sebe vzal svou podobu a pak už se dveře otevřeli. Ve dveřích stála Ginny a Hermiona. Když uviděli profesora tak se zarazili. „Jen pojďte dámy.“ Řekl John. Ty dvě vešli a John pomocí myšlenky přičaroval židle a stůl. Hermiona se otočila na Harveye. „Proč jsi s námi chtěl mluvit?“ „Protože vám musím něco říct. Je tu, ale jeden problém. Musím si vás pojistit Neporušitelným slibem že to co se tu dozvíte nikomu neřeknete.“ Hermiona se zamračila. „Proč by jsme se měli zavázat někomu, koho pořádně ani neznáme?“ „Já ti zaručuji Hermiono, že budete ještě rádi až se to dozvíte.“ Chvíli váhali a pak přikývli. Když byl slib vyřčen tak jim John řekl: „Tak a teď k tomu proč jste sem měli přijít.“ Harvey už na sebe mířil hůlkou, ale John ho zarazil. „Jedno po druhém a mávl rukou směrem k Siriusovi. Sirius se objevil a ty dvě vyvalili oči. Chvíli na něj zírali a pak se mu vrhli do náruče. Když se pustili Hermiona užuž otvírala pusu že se na něco zeptá, ale John ji předběhl. „To ale není všechno. Harvey.“ Řekl. Harvey si na hlavu dal kápi a pak si vyčaroval svou pravou podobu. Přešel k Ginny a vášnivě ji políbil. Ta se zarazila. Když ji pustil tak si sundal kápi a holky zalapali po dechu. Pak se naštvaně zamračili a Harry dostal z každé strany jednu facku. Klopýtl dozadu, ale než stihl spadnout tak ho objali dva páry rukou. Pak ho pustili a on znovu políbil Ginny, ale tentokrát byl polibek opětován. Když se zase posadili tak se holky začali vyptávat proč jim to udělal atd. John se najednou podíval na hodiny a zbledl. Vzal si stranou Siriuse a v rychlosti mu vypověděl jak se setkal z Belou. Pak se otočil na ty tři ostatní. „Budu muset odejít. Holky vy nezapomeňte že jste se zavázali a běžte za chvíli na kolej. Kdyby jste potkali některého profesora, tak řekněte že jste si u mě odpykávali školní trest. Zatím se s vámi loučím a přeji příjemný zbytek dne.“ Pak se otočil a vyskočil oknem v podobě orla. Sirius se usmál. „Pořád stejný. Vždycky až na poslední chvíli.“ Všichni čtyři se tomu zasmáli a bavili se dál.

 

V Zapovězeném lese.

Na louce postávala postava v černém hábitu s kápí. Už se chtěla přemístit, ale najednou vedle ní přistál orel. Belatrix se usmála. „Vždycky až na poslední chvíli že?“ Najednou se z orla stal kouzelník. „Jako by jsi mě neznala.“ Řekl s úsměvem John. Pak překonal tu krátkou vzdálenodt která byla mezi nimi a vášnivě ji políbil. Když se na chvíli odtrhli tak řekl: „Tohle mi těch deset let chybělo nejvíc.“ A znovu se políbili. Strávili spolu celou noc. Povídali si a líbali se. Když se blížilo ráno Tak spolu pozorovali východ slunce. „Pamatuješ na ten den co jsme se poprvé potkali?“ „Na to se zapomenout nedá.“ „Metali jsme po sobě kletby kdykoliv jsme se potkali a takhle to skončilo.“ „Ano, ale mě to vůbec nevadí.“ Pak se najednou chytila za loket. „Svolává nás.“ Řekla s očima plnýma smutku. „A co když tě nepustím?“ „Musíš. Zabil by mě.“ John smutně sklonil hlavu. „Dobře tedy běž. Pošli mi zprávu kdy tě znovu uvidím.“ „Pošlu, nemusíš se bát.“ Pak se zvedla z trávy dali si poslední polibek a odešli každý na opačnou stranu.

Žádné komentáře
 
Všechny postavy kromě mých vlastních patří J.K.Rowlingové. Na tyto postavy si neberu žádná autorská práva a z těchto stránek nemám žádný výdělek.