Quod non dedit fortuna non eripit.

Quod non dedit fortuna non eripit.

Z diskuze...

Statistika

Harry Potter a Dědic čtyř mocných

Kapitola 16

Kapitola 16:Čtyři domy

Harry se už předem domluvil že sotva vyjde od tety, přenese je Falkon přenese do Johnovi pracovny. Sotva se tam objevil, přešel ke stolu a otevřel zásuvku. Jak čekal, našel tam deník. Vytáhl ho, otevřel a zběžně ho prolistoval. Zjistil že tam je vše o viteálech. Schoval jen do kapsy a oslovil Falkona "Teď bych potřeboval do domu Godrika Nebelvíra." Falkon se na něj naštvaně podíval. "Už jsem ti říkal že tě nemůžu přenést až do domu. Ty jsi mě neposlouchal nebo co?" "Jistě že poslouchal myslel jsem co nejblíže k domu." Hary se Falkona chytl a on je přemístil do lesa. "Jak jsme daleko od domu?" zeptal se Harry. "Asi deset minut pěšky." "Tak to není zas až tak hrozný." "Ne, ale ještě jsou tady ty překážky." "Co například?" zeptal se Harry. "To ti nemůžu říct. Všechny domy jsou chráněny. Můžu tě jen upozornit až se budeš blížit k některé překážce a taky ti říct jak se proti ní bránit." "Jo to mi taky pomůže." Chvíli šli tiše a najednou "Připrav se. Tady začínají překážky. Ukaž že jsi odvážný a nedej se zmýlit velikostí." Harry přikývl a šel dál. Najednou vyšel na louku. Došel do středu a z lesa se vynořil velký hipogryf. Harry se řídil Falkonovou radou a uklonil se. Čekal, čekal až konečně hipogryf poklekl. Harry vydechl úlevou a šel k němu. Pohladil ho po zobáku a šel dál. Na další louce čekalo další zvíře. "Mantichora?" vyjekl v duchu Harry. "Jo. To nebude tak těžké." "Ne vůbec." "Použij kouzlo které tě naučil John na zahnání zvířat. "No zkusit to můžu." řekl v duchu a zamířil na mantichoru. "Prelisko." Vykřikl Harry a namířil mantichoře mezi oči. Ta se skroutila bolestí a spadla na zem. Po chvíli ztuhla. Harry se lekl, ale když přišel blíž zjistil že je jen omráčená. "Výborně Harry." Řekl Falkon. "Čeká tě poslední tvor. Teď musíš zaútočit mentální silou." Harry nechápal jak to myslí, ale vzápětí se to pochopil. Vyšel na louku a tam už na něj čekal. Velký Gryf. Nezkrotitelné zvíře, velmi hrdé a nebezpečné, protože dokáže zabít pouhou myšlenkou. Harry nečekal a zaútočil na Gryfovi myšlenky dřív než to stihl udělat on. Po pěti minutách vyčerpávajícího boje se mu podařilo překonat Gryfovu obranu a ovládl jeho mysl. Gryf jakoby přikývl a odešel. Harry se vydal dál a po chvíli se dostal k domu. No ono se tomu ani nedalo říkat dům. Spíš k malému hradu. Vypadal jako Bradavice, ale byl mnohem menší. Falkon vyrazil ke dveřím a ty se před ním otevřeli. Vešli do vstupní síně a tam už čekali ti tři, které porazil v lese. Když ho uviděli, poklekli před ním. Pak zvedli hlavu a Gryf promluvil: "Vítej dědici v domě Godrika Nebelvíra. Tuším že jsi si přišel pro své dědičné znaky." "Ano, to je pravda, ale já myslel že je to jen dědičný kámen." "Ne dědičný kámen je jen jedním se znaků. Jako další to je dědičná kniha, pečetní prsten a nové schopnosti. Ty jsi dědic všech čtyř zakladatelů a proto budeš mít i jisté pravomoci" "Jaké?" zeptal se Harry. "Máš právo sesadit a dosadit ministra kouzel, ředitele a učitele Bradavic a také dosadit pracovníky do kterékoliv jiné státní organizace." "No tak to bude teda zábava." poznamenal Harry. Gryf se zasmál a pak ukázal na jedny dveře. "Vydej se těmi dveřmi. Na konci chodby jsou dveře, tam dostaneš své znaky." Harry přikývl a vydal se tam. Ve dveřích se zastavil a pomocí myšlenek se spojil s Falkonem. "Najdi si nějaké místo na přespání, zítra vyrazíme dál." "Dobře." Harry se vydal po schodech dolů. Po chvíli sešel do dlouhé chodby na jejímž konci se nacházeli jediné dveře. Harry je otevřel. Vešel do prostorné místnosti, kde se nacházel jen stůl a obraz v životní velikosti. Obraz Godrika Nebelvíra. Nebelvír se na něj zadíval a usmál se. "Vítej můj dědici. Přišel jsi pro dědičné znaky?" Harry poklekl. "Zdravím lorde Nebelvíre. Máte pravdu že pro znaky rodu našeho jsem si přišel." Nebelvír se ve svém rámu zasmál. "Výborně. Vidím že jsi si zjistil jak se mnou máš hovořit. Zde jsou znaky našeho rodu, dědici čtyř." Mávl rukou ke stolu a na ní se objevili všechny tři věci: medailon ve kterém byl zasazen zlatorudý kámen, kniha která měla stejnou barvu jako kámen a prsten na kterém byl gryf. "Děkuji vám lorde Nebelvíre." Řekl Harry a sebral všechny znaky a odešel na kutě. Ráno se nasnídal a vydal se spolu s Falkonem do domu Salazara Zmijozela. Znovu ho čekal les a tři louky. Jen zvířata se měnila. Tentokrát zde byl upír, vlkodlak a bazilišek. Na upíra použil kouzlo deního světla, vlkodlaka rozřízl stříbrnou dýkou a na baziliška jednoduše zasyčel ať zmizí. Ten ho kupodivu poslech. V domu se mu všichni tři poklonili a on se hned vydal do sklepní chodby. Čekali ho stejné schody, stejná chodba, stejná místnost a jediné co bylo jinak byl obraz, ve kterém byl tentokrát Zmijozel a ne Nebelvír. Harry došel až k němu a zadíval se mu do očí. "Zdravím tě mocný Zmijozele. Přišel jsem si pro to co mi náleží." Salazar si ho měřil pohledem a pak mávl rukou. "Jak je libo můj dědici." Na stole se objevili ty samé věci, ale tentokrát byl kámen a kniha stříbrnozelená. Když si pověsil na krk druhý přívěšek ucítil nějáké teplo které jakoby vycházelo z těch přívěsků. Chtěl je sundat, ale našel jenom jeden. Podíval se na něj a zjistil že se spojili do jednoho. Vytáhl tedy knihu a přiložil ji ke Zmijozelově knize. Opět se spojily a tak spojil i prsteny. Ovšem nebylo to bezezměny. Kniha měla rudozlatý obal, stříbrné listy a byla na psána zeleným písmem. Do prstenu se jenom přidal druhý erb a v medailonu se objevil druhý kámen. "Sbohem." Řekl Harry a odešel. Jako třetí si vybral dům Roveny z Havraspáru. V lese se mu hodně líbilo. Žilo v něm mnoho divoké zvěře. Falkon ho ale varoval: "Buď pořád ve střehu. Ty zvířata umí být pěkně nebezpečná." Harry si za chvíli na vlastní kůži zjistil jak umí být ta zvířata nebezpečná. Než vešel na první louku musel zahnat tři kance a dvě vlčí smečky. Když vešel na první louku zasténal. Naproti němu seděla sfinga. "Tak spusť, ať už to mám z krku." Řekl Harry a zadíval se na sfingu. "Ptám se tě já a ty rychle odpověz, co dobré i zlé vždycky jest. Nikdy není spravedlivý, někdy je až příliš krutý. Dlouho či krátce trvat může a na jednotlivce se váže. Teď odpověz mi rychle na co jsem se tázala a ti umožním, ať velké moudro můžeš navštívit.." Řekla sfinga a zadívala se na Harryho. Harry se zamyslel. Přemýšleli s Falkonem dlouho a sfinga už ztrácela trpělivost. "Časový limit vypršel, máš poslední minutu." Řekla. "Proč je sakra život tak krutý." Vykřikl Harry zoufale. Sfinga se usmála. "No vidíš. Přišel jsi na to a ani to nebolelo." Řekla a odešla do lesa. Harry se otočil na Falkona. "Ty víš co tím myslela?" zeptal se. "No jistě, odpověď na tu hádanku je život." Harry se usmál. "Máš pravdu. Uhádli jsme to." "Uhádl jsi to. Já jsem vlastně nic neřekl." Harry mu na to už nic neodpověděl a zamířil dál. Vyšel na druhou louku a tam seděl velký havran. Harry se trochu zamračil. "Neměla by tady být ještě jedna překážka?" zeptal se. "Já jsem ti neřekl že v tomhle lese jsou pouze dvě louky?" Harry se na něj zlostně otočil. "Ne to teda neřekl." "Tak ti to říkám teď." Harry měl sto chutí po něm něco hodit, ale místo toho se otočil na havrana. "Posaď se mladý dědici. Položím ti hádanku a pak položíš hádanku zase ty mě, pokud budeš vědět odpověď a já ne tak tě pustím dál. Pochopil?" "Ano, jdeme na to." Řekl Harry a posadil se naproti němu. Hádali se tam asi pět minut, až Harry vyhrál tou nejlehčí hádankou. "Leze, leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze." Řekl Harry. Havran na něj vykulil oči. Chvíli tam seděl a pak se zadíval na Harryho. "Nevím, Pověz co já sám nevím." "Klíč. To je ta správná odpověď." Řekl Harry s úsměvem. Havran přikývl. "Výborně mladý dědici. Uvidíme se v domě." Řekl a odletěl. Harry došel do domu a tam už čekali oba poražení. Uklonili se mu a Harry se rovnou vydal do sklepa. "Moudrá a krásná Rovena z Havraspáru." Řekl Harry s úklonou. "Přišel jsem žádat o znaky tvého rodu do kterého patřím i já." Rovena se na něj kouzelně usmála a mávla rukou. "Tvá žádost budiž vyslyšena mladý dědici." Harry se usmál a opět spojil opět všechny věci dohromady. Nyní už zbývala jen Helga z Mrzimoru. Cesta jejím lesem byla velmi zajímavá. Louky byli zaplněny zraněnými zvířaty a Harry mnohokrát děkoval Falkonovi za jeho léčivé slzy. V domě na něj čekali všichni vyléčení, kteří mu děkovali za pomoc. Helga už na něj čekala. "Zdravím tě můj dědici. Nemusíš žádat, své znaky dostaneš." řekla a mávla rukou. Harry připojil poslední dědičné znaky a díval se na tu nádheru. Medailon měl v sobě zasazené čtyři kameny, na prstenu byl vyrytý znak Bradavic a stejný znak by se našel i na knize. Harry přespal v domě a ráno se i s Falkonem přemístil domů.

Žádné komentáře
 
Všechny postavy kromě mých vlastních patří J.K.Rowlingové. Na tyto postavy si neberu žádná autorská práva a z těchto stránek nemám žádný výdělek.