Quod non dedit fortuna non eripit.

Quod non dedit fortuna non eripit.

Z diskuze...

Statistika

Harry Potter a Dědic čtyř mocných

Kapitola 20

Kapitola 20: Tajemství chrámů

Harry vyvalil oči. „To není možné. Vždyť vy jste dávno mrtví.“ Vyhrkl překvapeně. „Vítej Harry Pottre.“ Řekla jedna z postav. Harry se trochu vzpamatoval a poklekl. „Omlouvám se vám. Myslel jsem, že zakladatelé Bradavic už dávno zemřeli.“ „Jak vidíš tak ne.“ Řekl Falkon který se tam z ničeho nic objevil. „Jak je možné že žijete?“ zeptal se Harry. „Drží nás tady naše věci. Mohu ti povědět celý příběh, ale nejdřív musím vědět, co víš o založení Bradavic a o tom co bylo předtím?“ „No, že jste je založili vy čtyři. Salazar měl jisté výhrady proti příjímání mudlovských studentů a Godrik jej vyhnal. Tady to končí a co bylo před založením se neví.“ „Dobrá takže to musím vzít pěkně od začátku. My čtyři jsme studovali na Akademii Magós. Jejím ředitelem byl Merlin. Držel nad školou pevnou rukou a propagoval fyzické tresty. My čtyři jsme byli úplně rozdílní a přitom tak stejní. Salazar zaměřený na tu nejčernější magii, hadí jazyk a vládce země. Helga moudrá a vládkyně vzduchu a má schopnost předvídat budoucnost. Rowena krásná a velmi okouzlující. Žádného muže nenechala chladným a vládkyně vody. A nakonec já, silný a chrabrý mým oborem byla bílá magie a oheň. A přesto jsme byli stejní ve dvou věcech. Všichni jsme byli sirotci a všichni jsme nenáviděli Merlina. Nutno ovšem říct že stejnou měrou nenáviděl on nás. My jsme byli názorný příklad pro všechny. Na nás prováděl ty nejhorší tresty. Jednou už to vážně přehnal a já se naštval. Všichni čtyři jsme se sbalili a odešli jsme z jeho školy. Na protest jsme založili vlastní školu a začali vyučovat. Měli jsme plno. O Merlinových tvrdých vyučovacích metodách se všeobecně vědělo, ale žádná jiná škola nebyla. Když jsme jim navrhli nenásilné vyučovací metody, ihned přijali. Měli jsme narváno. A Merlin prázdno. Nezůstali tam ani profesoři. To ho naštvalo. Každý z nás měl pár oblíbených věcí, většina už je dnes zničena. On využil naše věci a proklel nás. Dokud budou existovat naše věci, budeme existovat i my. Nedokázali jsme tu kletbu zrušit. A tak jsme stále tady.“ Dokončil svůj monolog Godrik Nebelvír. „Teď ale k tobě. Co tady děláš?“ zeptala se Helga. „Salazarův dědic a můj děda si vytvořil viteály. Dozvěděl jsem se, že je tady věc, která by to mohla být.“ řekl Harry. Ti čtyři vypadali, že začnou vraždit. Začal foukat vítr, třásla se země a kolem se proháněl oheň s vodou. Ti čtyři se úplně přestali ovládat. Harry je začal usměrňovat. Byl to souboj myslí. Začal Helgou pak Rowenou, Salazarem a nakonec samotným Godrikem. Nakonec všichni čtyři podlehli a uklidnili se. Všichni byli zadýchaní. Ti čtyři se zároveň postavili. „Myslím, že jsme už dlouho naživu.“ Řekla Helga. „Pravdu máš.“ Odpověděla Rowena. „Nuže pomožme našemu dědici.“řekl Salazar. „Zničíme viteál.“dokončil Godrik. „Vy snad víte kde je?“ zeptal se Harry. „Viděl jsi zapovězený chrám? Není to tak dlouho, co jsme tam byli. Je to asi padesát let. Co se z něj stal zapovězený. Nikdo z něj nevyšel živý. Uvnitř je temná věc. Nikdo neví, co ji hlídá ani co to je.“ Odpověděla Helga. „Falkone, půjdeš s nimi.“ Řekl Harry. „Až bude viteál zničen přeneseš je sem.“ „Jak myslíš Harry.“ Řekl Falkon a posadil se Godrikovi na rameno. Hodně štěstí.“ řekl Harry. A oni se přemístili pryč. Objevili se u Zapovězeného chrámu. Vešli dovnitř a ovanul je zápach smrti. „Vypadá to, že se nikdo daleko nedostal.“ Řekla Helga a rozhlíželi se po kostech, které se váleli kolem. Godrik, Helga a Rowena se rozhlíželi se kolem. Jen Salazar se díval před sebe. „Zavřete oči.“ Vykřikl najednou a začal syčet. Všichni ho hned poslechli. „V pořádku. Můžete se zase dívat.“ Řekl Salazar po chvíli syčení. Ostatní otevřeli oči a uviděli velkého, zeleného baziliška. „Jdeme dál.“ Řekl Salazar a vydal se dál. Další překážka se nalézala hned v další místnosti. „Mantichora.“ Vykřikla Helga těsně předtím, než mezi ně dopadl štíří ocas. Byla obrovská. Měla třicet metrů. Chystala se na další útok, když se jí do ocasu zahryzl bazilišek. Mantichora zařvala a otočila se na nového nepřítele. Bojovali jen chvíli. Mantichora vítězně zařvala a bazilišek padl. Mantichora se otočila zpět na původní kořist a… Začala hořet. Godrik stál s nataženýma rukama a upaloval mantichoru zaživa. Salazar si stoupl vedle něj a začal mantichoru zasypávat kameny. Ta nakonec podlehla jejich útoku a s křikem padla. Vešli do třetí místnosti. Byla tam tma a smrad. „Co to tu tak páchne?“ zeptala se Rowena. „Támhle něco je.“ Řekla Helga a ukázala do stínu. Opravdu tam svítili dvě červené oči. „Je jich tu víc.“ Podotkl Salazar. A opravdu se kolem nich začali objevovat další. „Deset.“ Řekl Godrik. Zvedl ruce a z nich mu vyletěla velká ohnivá koule. „Hups.“ Řekl Salazar. Kolem nich stálo deset obrů. „Místo toho hups je radši připoutej k zemi kořeny.“ Odpověděla mu Rowena. „Tady taky všechno oddřu já s Godrikem.“ Zamumlal potichu, ale obry k zemi přivázal. Helga s Rowenou už měli v rukou hůlky a pálili po obrech jedno kouzlo za druhým. Ti zařvali a spadli na zem. Za chvíli bylo po boji. Otočili se čelem k dalším dveřím. Vešli do čtvrté místnosti a za zády se jim zabouchly kamenné dveře. Místnost byla kruhová. Vydali se dál a když došli do středu objevilo se kolem nich dvacet postav. „A kurva.“ Zaklel Godrik. „Místo toho klení se radši snaž něco vymyslet.“ Odpověděla mu Rowena. „Hm má tady někdo meč?“ zeptal se Salazar. Odpovědí mu bylo třikrát ne. Kolem nich stálo šestnáct dvoumetrových postav a další čtyři pětimetrový. Všechny měli rohy, brnění a v rukou velké obouruční meče. „Proč zrovna Démoni?“ zašeptala Helga tiše. „A ještě ke všemu čtyři Démoni pomsty.“ Dodala Rowena. „Má někdo nějaký nápad?“ zeptal se Godrik. Nic jen ticho. Démoni se začali přibližovat. Kolem čtyř zakladatelů se objevil ohnivý kruh a Démoni se zarazili. „Dobrá práce Godriku, ale myslím, že je to dlouho nezdrží.“ Řekla Rowena. „To nedělám já.“ Řekl Godrik. Najednou se začala třást zem a k ohni se přidal ještě vítr a voda. Objevil se Harry a v rukou držel pět mečů. Čtyři hodil po Zakladatelích a sám vytasil meč po Godrikovi. „Vás taky někam pustit samotné.“ Řekl a vrhl se po těch čtyřech Démonech pomsty. „Je to blázen.“ Řekl Salazar, ale víc už nestihl, protože se sám musel bránit. Harry bojoval úchvatně. Skolil všechny čtyři Démony pomsty a ještě pomohl každému ze Zakladatelů s jedním u posledního se mu zlomil meč. Vyvázl bez jediného škrábnutí. „Jdem dál. Teď už bude viteál.“ Řekl, když přestali bojovat. „Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Godrik. „Znám Voldemorta dost dobře.“ Řekl a vydal se do poslední místnosti. Uprostřed byl podstavec a na něm hůlka. Harry ji neznal, ale Rowena zalapala po dechu. „Moje hůlka.“ Zašeptala potichu. „Viteálus identifi.“ Vykřikl Harry. Hůlka se rozzářila a Harry se usmál. „Viteálus depolaritus.“ Křikl Harry znovu a hůlka vybuchla. „Je to hotovo.“ Řekl Harry a otočil se na Zakladatele. Ti byli předkloněni a drželi se za srdce. Harry vyvalil oči. „Ne. Neříkejte že to byl poslední kousek. Vy nemůžete umřít.“ „Naše duše budou dál žít v tvém srdci.“ Zašeptala Rowena. Pak se všichni čtyři narovnali. „Přátelé, teď musíme udělat to, co jsme slíbili. Sbohem Harry.“ Řekla Helga a namířila na něj hůlkou, stejně jako ostatní. „My, Zakladatelé školy mocné, žehnáme dědici našemu. Moudrost, sílu a zkušenosti předáváme jemu. Smrt nás vem a duše dojde v Ráj.“ Vykřikli a do Harryho narazili čtyři paprsky. „Sbohem.“ Řekli ještě a zmizeli. Falkon smutně zazpíval a Harry brečel. Když se trochu vzpamatoval, přemístil se i s Falkonem domů. „Tak jak to šlo?“ zeptal se Lucius který seděl v kuchyni. „Zbývá Nagini.“ Řekl Harry a šel spát. Byl to těžký den.

Žádné komentáře
 
Všechny postavy kromě mých vlastních patří J.K.Rowlingové. Na tyto postavy si neberu žádná autorská práva a z těchto stránek nemám žádný výdělek.