Quod non dedit fortuna non eripit.

Quod non dedit fortuna non eripit.

Z diskuze...

Statistika

Harry Potter a Smrt noci

Kapitola 1

Kapitola 1:Náhlé setkání.

Dveře domu číslo čtyři se rozletěli dokořán a z nich vyběhl malý černovlasý chlapec. Nemohlo mu být víc než deset let. Byl hubený. Tak hubený že by se mohl schovat za tyčku od plotu a nebylo by ho vůbec vidět. Za tím chlapcem vyletěl nějaký tlusťoch, co vypadal jak prase, které někdo naučil chodit po dvou. Bylo vidět že kluk utíká před tím chlapem (prasetem). Vzhledem k tomu jak byl ten chlap tlustý, tak daleko neutekl a po chvíli pronásledování toho nechal a vrátil se do domu číslo čtyři. Chlapec ale utíkal dál. Když se ohlédl a zjistil že ho nikdo nepronásleduje tak trochu zpomalil. Mířil k nedalekému lesíku s úmyslem se tam schovat a přečkat noc. Byl to Harry Potter. Chlapec který je v celém kouzelnickém světě znám jako chlapec který přežil. Vběhl do lesíka a začal kličkovat mezi stromy. Najednou se mu zdálo že za ním zašustilo křoví. Zrychlil. Otočil se, ale to byla osudová chyba. Nevšiml si stromu a když se otočil zpátky před sebe, bylo už pozdě. Napálil do stromu plnou rychlostí. Odrazil se od toho stromu jako by byl z gumy a upadl do bezvědomí. Když se probudil vyděl že už je skoro tma. Posadil se a kontroloval jestli se mu nic nestalo. Ač ho to překvapilo, tak mu nic nebylo. Postavil se a rozhlédl se kudy z lesa ven. Otáčel se kolem dokola, ale pak si uvědomil krutou pravdu. Ztratil se. Posadil se a začal přemýšlet: „Sakra co budu dělat? K Dursleyům se vrátit nemůže. Strýc by mě přerazil jen by mě uviděl. Budu si muset najít nějaký jiný domov. Ale nejdřív se musím dostat z tohohle pitomého lesa.“ Z přemýšlení ho vytrhlo zašustění keře. Prudce se otočil. Chvíli se nic nedělo, ale pak najednou kolem něj utvořili kruh lidé. Měli dlouhé pláště, bledé obličeje a protože se usmívali zjistil že mají dlouhé špičáky. O těchto tvorech už několikrát slyšel. „Upíři.“ Došlo mu celkem rychle. Upíři se začali stahovat kolem něj a on neměl kam utéct.

 

Ve stejnou dobu. V Bradavické ředitelně.

Albus Brumbál seděl ve své pracovně a něco sepisoval. Podíval se na hodinky a začal pomalu odpočítávat. „Tři…Dva…Jedna…Teď.“A zároveň s posledním slovem někdo zabušil na dveře. Brumbál se usmál: „Přesný jako vždy.“  Pomyslel si, ale nahlas řekl jen: „Dále.“ Dveře se otevřeli a vešel muž s úsměvem na tváři. Brumbál se postavil a přešel kolem stolu. Padli si do náruče. Albus protrhl ticho jako první. „Johne, jsem tak rád že tě znovu vidím.“ „Já taky dědečku já taky.“ Odpověděl onen muž. Jak už vám jistě došlo byl to Jonathan Potter. Posadili se a Albus se začal ptát: „Tak co jak se pořád máš?“ „Není to nejhorší. Začal jsem dost trénovat. Ale to není ten důvod proč jsem s tebou chtěl mluvit.“ „To mi došlo, že to není ten důvod.“ „Mám problém. Musím na pár let odejít. Budu muset ještě zesílit než budu moct bojovat s Voldemortem. Důvod proč jsem přišel je ale jiný. Nevím proč, ale mám takový divný pocit že se něco stane. Možná je to díky té schopnosti, ale cítím že se něco stane Harrymu. Chci tě poprosit abys ho dal hlídat a úplně nejlepší by bylo kdyby se přesunul někam jinam. Třeba sem do Bradavic.“ Albus se zachmuřil. Johnova intuice ještě nikdy nezklamala. „Dobře Johne. Vezmu ho s…“ Dál už se nedostal protože jeden z přístrojů na jeho stole začal tak hlasitě pištět že málem ohluchli. Albus zbledl a vyděšeně polkl. „Co je?“ Zeptal se John když se podíval na svého dědu a všiml si jak je bledý. Mávnutím ruky utišil přístroj a dál se díval na Albuse a čekal na odpověď. On se na Johna podíval a řekl jedno slovo které Johna vymrštilo z křesla rychlostí blesku. „Harry.“ John vyrazil ke krbu a letaxovou sítí se přenesl do pokoje Arabely Figgové. Ta se lekla a začala se ptát co se děje. John jí ani neodpověděl a vyletěl z domu. Hned po něm z krbu vyletěl Albus Brumbál. Když se i ho ptala co se děje křikl na ni přes rameno „Harry“ A běžel dál. Paní Figgová zůstala v domě a čekala. Dursleyovi seděli v obýváku a koukali na televizi. Najednou se vchodové dveře otevřeli tak prudce až vyletěli z pantů. Nějaký chlap vletěl do obýváku a zařval na Dursleyovi: „Kde je Harry?“ Vernon se zamračil. „Nikdo takový tady není a teď vypadněte z mého domu než na vás zavolám policii.“ To Johna vytočilo na nejvyšší možnou míru. Zrudl jak rak, vytáhl hůlku a zařval: „JESTLI MI OKAMŽITĚ NEŘEKNEŠ KDE JE HARRY POTTER TAK TĚ ZABIJU. MÁŠ TŘI VTEŘINY.“ Dursleyovi když uviděli hůlku tak zbledli a Vernon začal koktat. „No…o…o…on…tady…ne…ne…není. Utekl dnes odpoledne.“ „KAM?“ Zařval znovu. „Nevím. Když jsem ho viděl naposled mířil do Kvikálkovského lesa.“ John znovu zbledl. Otočil se a vyběhl z domu. Před ním se málem srazil s Albusem. Zastavil se a řekl mu: „Harry tam není, utekl dnes odpoledne. Když ho viděli naposled mířil do lesa. Tam teď mířím i já. Jdeš taky?“ Zeptal se trochu zbytečně. Albus přikývl. Oba se otočili k lesu a vyrazili.

 

V lese.

Harry se snažil najít nějaké východisko, ale upíři byli moc blízko u sebe takže neměl kudy proklouznout. Ve chvíli co už byli téměř u něj, se probudila jeho magie. Tři upíři, kteří bzli nejblíž, to odhodilo na strom. Upíři se teď zarazili, ale ta nejvyšší z nich mávla rukou a zrušila veškerou magii v kruhu, který měli připravený. Vrhla se na Harryho jako první (ta nejvyšší). Jelikož k ní stál Harry zády tak ji nevyděl a spadl obličejem na zem. Upírka se mlsně olízla a kousla Harryho do krku. Začala mu vysávat krev, ale vypila jen trochu. Víc nestihla protože shořela. Upíři se na to dívali dost vyděšeně. Pochopili koho se snažili kousnout. Byl to Vyvolený. Ten který se stane nejmocnějším na světě. Jak ve světě kouzelníků, tak ve světě mágů. Harry se postavil. Dělalo mu to sice drobné potíže, ale nakonec to zvládl. Hned na to ale málem zase spadl na zem. Překvapili ho ti upíři. Ne že by se na něj znovu vrhli, ale poklonili se. Harry to nechápal. „V jednu chvíli se mě tady snaží zabít a chvíli po tom se mi klaní? To nedává smysl.“ „Co to má znamenat?“ Zeptal se jich. Všichni sklopili zrak k zemi. Kromě jednoho. Ten se na Harryho podíval a řekl: „Klaníme se tomu kdo je nejmocnější. Nebo spíš bude.“ Harry vyvalil oči. „Cože? To má být vtip?“ „Ne pane. To není vtip. Až budete mít za sebou řádný výcvik, budete nejmocnější ze všech kouzelníků a mágů.“ „Kohože?“ „Vím že jste vyrůstal u mudlů, takže je to pro vás nové, ale vy jste kouzelník a taky mág.“ „Jaký je v tom rozdíl?“ „Kouzelníci používají kouzelnické hůlky a kouzelná slova. Mágové mají svou abecedu hvězd a čarují pomocí této abecedy.“ „No tak to je síla. Ještě před hodinou jsem nevěděl kam jít a za tu hodinu jsem se: setkal z upíry, zjistil že existují kouzla a navíc že já budu nejmocnější mezi kouzelníky a mezi mágy.“ Harry položil otázku která ho nejvíc pálila na jazyku: „Co semnou teď bude?“ „No máte dvě možnosti. Buď půjdete s námi my vás naučíme něco z magie kterou máme my a pak vás předáme do učení k mágům. A nebo se vrátíte zpátky k těm mudlům a budete dělat že se nic nestalo.“ Harry se zamyslel. Nevěděl co dělat. Pokud se vrátí, tak ho nejspíš zabije strýc Vernon. Pokud půjde s upíry má šanci na přežití, ale hrozí že je to jednou omrzí a pak ho vysajou. „Kde mám jistotu že mi neublížíte?“ Zeptal se Harry. „Myslíš si že chceme skončit jako naše královna?“ Harry zbledl. „Ta upírka byla vaše královna?“ „Ano byla. Ale mohla si za to sama.“ Harry se rozklepal. Bál se že se mu budou chtít pomstít. Upír se zasmál. „Už jsem vám řekl že si za to mohla sama. Nemohl jste za to vy. My vám doopravdy neublížíme.“ Harry se trochu uklidnil. Ještě chvíli přemýšlel a pak se rozhodl. „Dobře tedy půjdu s vámi.“ Tím se Harry přidal do jejich skupiny.

Žádné komentáře
 
Všechny postavy kromě mých vlastních patří J.K.Rowlingové. Na tyto postavy si neberu žádná autorská práva a z těchto stránek nemám žádný výdělek.