Quod non dedit fortuna non eripit.

Quod non dedit fortuna non eripit.

Z diskuze...

Statistika

Harry Potter a ztracená naděje

Kapitola 11

Kapitola 11: Velká bitva

„Myslím, že to by stačilo,“ ozval se zprava ledový hlas, který přeletěl celé bojiště.

Všichni se podívali na postavu, která stála kousek od bojiště. Voldemort se pousmál.

„Vítej synu. Jsem rád, že ses k nám připojil.“

„Drž hubu, hadí ksichte. Nejsem tu kvůli tobě,“ pronesl Mors.

Pak mu ze zad vyrazili křídla. Velká a temná jako ta nejčernější noc. Zvedl se do vzduchu a naštvaného Voldemorta si nevšímal. Vznesl se k archandělům a démonům, kteří jej pozorovali.

„Agraeli ty jsi zemi vždy ovládal celkem dobře. Udělej nám pozorovací stanoviště kousek od bojiště,“ pronesl Mors směrem k jednomu z démonů.

„Jistě pane,“ řekl jeden z démonů a odletěl kousek od bojiště.

Za chvíli se tam objevil kopec, ze kterého bylo dobře vidět na celé bojiště.

„Jdeme,“ řekl Anubis a on i s démony se začali přesouvat na kopec.

„Anubisi co to sakra děláš?“ zakřičel Voldemort.

Mors se otočil. „Jsi hlupák, který mi akorát překáží. A jmenuji se Mors,“ s těmito slovy odletěl za démony.

„Teď už je to na vás, Gabrieli,“ křikl ještě přes rameno.

Voldemort si začal všímat co se děje na zbytku. Stěna zmizela a archandělé se vrhli proti Voldemortově armádě. Mors si vyčaroval křeslo a pozoroval masakr před sebou. Jeden archanděl vyletěl za démony. Ti když jej viděli, začali sahat po mečích.

„Klid,“ zarazil je Mors. „Copak tě sem přivádí, Gabrieli. Neměl bys bojovat s ostatními?“ zeptal se Mors, když Gabriel přistál vedle jeho křesla.

„Věřím, že to beze mě zvládnou.“

„Proč jsi sem přišel? Předpokládám, že asi ne proto, že to bez tebe zvládnou,“ řekl Mors a mávnutím ruky mu vytvořil křeslo vedle sebe.

Gabriel se po chvíli přemýšlení posadil a chvíli oba sledovali bitvu.

„Není tak špatný,“ řekl potichu Mors s pohledem upřeným na Voldemorta, který právě zabil jednoho z archandělů a teď se pustil do křížku s Michaelem.

„Michaela neporazí,“ zamumlal tiše Gabriel, „proč to děláš?“

„Opravdu myslíš, že ti svěřím své plány?“ zasmál se Mors.

„Byl jsi jeho spojenec a takhle si ho zradil. Proč?“

„Jen tu zbytečně překáží a je až příliš namyšlený,“ odpověděl po chvíli Mors.

„To ty taky,“ podotkl věcně Gabriel.

Mors se rozesmál.

„Ano já taky, ale já pro to mám důvod. Jsem dost mocný na to, abych si mohl dovolit být namyšlený,“ řekl Mors, když se dosmál.

„Co ode mě vlastně čekáš?“ zeptal se Mors.

Gabriel odtrhl oči od bitvy a zadíval se na Morse: „Sám ani nevím. Trochu doufám, že se o tobě dozvím víc. Nestává se příliš často, že si jeden pokecá s úhlavním nepřítelem.“

„Hm to máš pravdu. Co by ses chtěl dozvědět?“

„Třeba co jsi celou tu dobu tady dělal? Kde jsi byl a taky jak je možné, že jsme si tě nikdy nevšimli?“

„Umím dobře skrývat svou magii. A co jsem dělal? Ve většině případů jsem doprovázel mou dceru, hlídal ji a ve výjimečných případech jsem jí i poradil, bez toho aniž by věděla, s kým se baví,“ začal mluvit Mors.

Pak si všiml Gabrielova nechápavého pohledu.

Mors se začal smát: „Chceš snad říct, že vám o tom Bůh neřekl? Neprozradil vám kdo je otcem dětí Země? To je dobrý. Má tajemství před svými nejvěrnějšími.“

„Ty…ty… ty jsi otec těch trojčat?“ vykoktal překvapeně Gabriel.

„Ano to jsem,“ řekl Mors, když se trochu uklidnil.

„A kterou jsi to hlídával?“ zeptal se Gabriel, když to trochu rozdýchal.

„Kailianu. Tu nejstarší, i když přehled mám o všech třech. Byl jsem překvapen, že jste Tuathana nevzali s sebou,“ řekl a zadíval se na Gabriela, jakoby čekal vysvětlení.

„Nebylo pro něj místo, navíc on je naše tajná zbraň,“ odpověděl po chvíli Gabriel.

„Hm takže vlastně hlídá místo…“ najednou se prudce postavil a natáhl ruku.

Gabriel se zadíval, kam ukazuje a uviděl Voldemorta obklopeného štítem a Michaela který stál nad Voldemortem s mečem v ruce.

„Zastav ho Gabrieli. Voldemortovým soupeřem je Brumbál, a ne někdo z nás,“ řekl tiše Mors.

Gabriel na chvíli zavřel oči a po chvíli Michael odstoupil od Voldemorta. Odletěl k Brumbálovi a něco mu pošeptal. Ten jen přikývl a vydal se pomalým krokem k Voldemortovi. Voldemort se rozhlédl. Většina bojů už skončila. Jen pár nejlepších ještě vzdorovalo archandělské jednotce.

„Jak vidíš, Tome tak teď už je to jen mezi námi,“ pronesl klidně Brumbál když došel k Voldemortovi.

Voldemort si odplivl do trávy a zlostně se zadíval na Brumbála.

„Na vás mám ještě síly dost,“ prskl vztekle a zadíval se směrem k Morsovi. „To mi ani nepomůžeš ty spratku?“ křikl směrem k němu.

Mors ve svém křesle jen pozvedl obočí.

„A proč bych to dělal?“ zeptal se ledovým hlasem, který se rozlehl po celém bojišti, „nejsi nic jiného než hlupák k ničemu.“

Pak se zvedl ze svého křesla a otočil se k Voldemortovi zády. Klekl si na jedno koleno a začal tiše odříkávat zaklínadlo. Voldemort jej chvíli sledoval, ale pak se začal věnovat souboji s Brumbálem. souboj Voldemorta s Brumbálem byl úžasný, ale mnoho očí také sledovalo Morsovo kouzlo. Na kopci stvořeném démonem Agraelem ze země vystoupilo šest menhirů, které tvořili kruh. Gabriel se překvapeně nadechl.

„Vytváří bránu,“ blesklo mu hlavou překvapeně.

 Mors dokončil kouzlo a ruce, které měl do teď spojené před sebou, položil s posledním slovem na zem. Z každého menhiru vystřelil ohnivý paprsek. Střetly se přesně uprostřed. Najednou se z paprsků začal na výšku tvořit ovál, vysoký asi jako dobře rostlý démon. V oválu byl vidět ohnivý vír.

„Molochu odveď všechny zpátky. A nezapomeň vyřídit otci můj vzkaz,“ řekl Mors ledově a zadíval se Molochovi do očí.

„Jistě pane,“ pronesl s úklonou Moloch. „Odchod,“ křikl pak na démony a spolu s ostatními vstoupil do víru.

Když branou prošel poslední z nich, brána se zavřela.

„Mám vytvořit jednu i pro vás, Gabrieli?“ zeptal se Mors.

„Ne, my máme vlastní.“ řekl tiše a stále se překvapeně díval na místo, kde ještě před chvílí stály menhiry a brána.

Mors se otočil zpátky a zadíval se na Brumbála a Voldemorta.

„Zdá se, že už je konec,“ pronesl tiše s pohledem na klečícího Voldemorta.

„Je mi líto že to takhle muselo skončit, Tome,“ říkal právě Brumbál, „ale ty jsi mi nedal na vybranou. Kdyby ses vzdal tak jak jsem tě vyzíval tak bys teď nemusel zemřít.“

Voldemort se i přes svou nezáviděníhodnou situaci rozesmál: „Hlupáku stará. Já nemůžu jen tak zemřít. Já jsem nesmrtelný.“

Najednou se před chechtajícím Voldemortem objevil pytel. Z něj se vysypalo na zem několik předmětů. Voldemort se hned přestal smát a překvapeně vyvalil oči na předměty, které se válely před ním na zemi.

„Věděl jsem, že sis vytvořil viteály. Pro archanděly nebyl žádný problém najít předměty, které vyzařovaly tolik černé magie. Proto jsem je požádal a oni je pro naši věc zničili. Je mi líto Tome, ale teď už tě tady nic nedrží. Je mi hluboce líto že to tak muselo skončit,“ vysvětloval Brumbál situaci.

„Sakra Brumbále přestaň už kecat a zabij ho konečně,“ křikl na něj Mors.

Brumbál napřáhl hůlku. Trochu se mu klepala ruka. Zíral Voldemortovi do očí a nemohl se rozhodnout. Pak mu začaly slzet oči.

„Já to nemůžu udělat. Pořád v něm vidím toho chytrého studenta,“ řekl Brumbál a padl na kolena.

Na něco ovšem zapomněl. Voldemort měl stále ještě hůlku.

„Pak zemři ty starý dědku. Avada Kedavra,“ křikl Voldemort.

Brumbál zvedl své mokré oči a zadíval se přímo do zeleného paprsku smrti. Poslední věc co udělal, byla překvapením pro většinu lidí. Usmál se. Řádu se zmocnil smutek. Možná vyhráli, ale přišli o nejlepšího vůdce a přítele jakého mohli mít. Z několika míst se ozvali výkřiky vzteku a smutku. I pláč bylo slyšet. Nikdo si nevšímal Voldemorta který se smál na celé kolo. Najednou se ozval hnusný mlaskavý zvuk. Voldemort se přestal smát a překvapeně sklonil hlavu ke své hrudi. Přímo ze srdce mu trčel meč, jehož ostří bylo jakoby tvořené temnotou.

„Co si sám neuděláš, to nemáš,“ řekl tiše Mors, který stál Voldemortovi za zády a držel onen meč.

Trhl mečem do boku a udělal ve Voldemortovi pořádnou díru. Voldemort s vytřeštěnýma očima padl na zem a umřel. Mors ještě jednou mávl mečem a usekl Voldemortovi hlavu. Gabriel zavrtěl hlavou.

„On v té sbírce snad pokračuje,“ říkal si v duchu.

Mors se přemístil zpátky ke Gabrielovi na kopec.

„Démoni už odešli a vy byste měli jít taky. Pozdravuj toho blbečka a taky vašeho hlídacího pejska,“ řekl, mrkl na něj, rozesmál se a se zavířením temnoty a s Voldemortovou hlavou v ruce se přemístil pryč.

Po jeho zmizení se rozpadl i kopec, na kterém stáli. Gabriel se vznesl právě včas.

„Asi ho nikdy nepochopím,“ povzdechl si tiše a přesunul se k truchlícím na bojiště.

Pak začal spolu s ostatními archanděly obcházet, a kde mohl, tam léčil.

Poslední komentáře
28.06.2012 02:21:01: Když přijde finanční krize rychlé půjčky Půjčky odpovědným způsobem oddluzse.cz/ osobní bankrot...
20.04.2010 08:42:04: teda co ty z toho vytváříš..v tom aby se pes vyznal....duchaplné dialogy jak noha a vůbec....sem zvě...
15.04.2010 12:16:16: Pěkná kapitola, jsem zvědavá na další. I když se musím přiznat, že jsem se nějak stratila v ději....
14.04.2010 23:12:11: Moc pekna kapitolka...uz se tesim na dalsi:-D
 
Všechny postavy kromě mých vlastních patří J.K.Rowlingové. Na tyto postavy si neberu žádná autorská práva a z těchto stránek nemám žádný výdělek.