Quod non dedit fortuna non eripit.

Quod non dedit fortuna non eripit.

Z diskuze...

Statistika

Harry Potter a ztracená naděje

Kapitola 3

Kapitola 3: Následky

„Lord Voldemort je zpátky, živý a v plné síle.“ Řekl s úsměvem.

Quirell a Snape padli na kolena a políbili mu lem hábitu.

„Teď začneme. Severusi svůj úkol znáš. Vrať se do Bradavic a informuj Brumbála. Quirelle ty pojď semnou. Co se týče tebe Anubisi budu rád, když se připojíš, pokud nemáš jiné plány.“

„Jistě otče. Rád se k vám připojím.“ Řekl Anubis a vydal se za nimi.

Vešli do trůnního sálu. Voldemort s Anubisem si sedli a Quirell si stoupl před ně.

„Co budeme dělat teď, mistře?“ Otázal se Quirell tiše.

„Teď ještě chvíli počkáme a pak začneme plánovat.“ Řekl Voldemort ledově.

Najednou se hlavní brána otevřela a dovnitř vpochodovalo několik smrtijedů. Když uviděli svého mistra, poklekli a políbili mu lem hábitu. Pak se trochu zarazili, ale nakonec políbili hábit i Anubisovi.

„Mí věrní, svolal jsem vás sem, protože mám pro vás několik úkolů.“ Začal Voldemort. „Malfoyi, ty se vydáš za našimi dobrými mozkomory a spravíš je o mém návratu. Řekneš, že je chci zpátky. Jsou to naši přirození spojenci. Crabe, Goyle, Macknaire a Notte, vy se vydáte do obroviště a pokusíte se k nám přilákat obry, jejich pomoc by se velmi hodila. Šedohřbete ty svoláš na nejbližším úplňku své vlkodlaky. Ti by se k nám měli přidat celkem ochotně. Já můj syn a Quirelle se mezitím vydáme k upírům.“ Dokončil Voldemort s úsměvem. „A teď pokud už nemáte žádné dotazy nebo připomínky tak můžete jít.“

Smrtijedi se vydali pryč. Jen jednoho ještě Voldemort zarazil.

„Luciusi, na moment prosím.“ Řekl Voldemort.

Malfoy se vrátil a zadíval se na svého pána.

„Mám pro tebe ještě jeden úkol. Budeš učit mého syna černou magii. Jasné?“

„Samozřejmě mistře, ale mohu mít jeden dotaz?“ zeptal se Lucius, a když Voldemort přikývl, pokračoval: „Kdo to vlastně je. Pokud je to váš skutečný syn pak by černou magii uměl už dávno a pokud není tak proč jej tak nazýváte?“

Voldemort se usmál. „Překvapuje mě, že jsi si toho jako jediný všiml. Vskutku to není můj skutečný syn, ale naproti tomu je světoznámý. Všichni jej znáte pod jménem Harry Potter.“ Řekl Voldemort a s potěšením sledoval Malfoyův překvapený obličej.

Malfoy párkrát rychle zamrkal.

„Aha, jistě mistře. Mohu už jít?“ zeptal se tiše.

„Jistě Luciusi.“ Řekl Voldemort. Počkal, až odejde a pak se otočil na svého syna a Quirella. „My už také půjdeme. Musíme se dostat k upírům co nejdříve.“ Řekl, chytl Anubise s Quirellem za ruku a přemístil se s nimi. Objevili se v hustém lese.

„Kde to jsme, otče?“ zeptal se Anubis tiše. Nechtěl to přiznat, ale to místo se mu nelíbilo.

„Kousek od doupěte upírů. Teď už o nás určitě vědí a jejich Král se rozmýšlí, jestli nás příjme nebo ne.“ Řekl Voldemort tiše.

 Čekali jen chvíli, když se kolem nich začali objevovat postavy.

„Král vás očekává.“ Řekla postava, která šla v čele tohoto uvítacího výboru. Ušli jen kousek, když se před nimi objevil vchod do jeskyně. Vedli je spletitými chodbami až do velkého sálu, který byl osvětlen pouze svíčkami. Na velkém dřevěném trůně seděl velký upír.

„Vidím, že ses vrátil do svého těla co Voldemorte?“ zeptal se upír.

„Máš pravdu, vrátil jsem se. A žádám tvou pomoc. Tvou a tvého lidu.“ Řekl Voldemort bez úsměvu.

„O tom už jsme jednou mluvili, šanci jsi dostal a promarnil jsi ji.“

„Promysli si to ještě jednou. Situace se poněkud změnila.“

„To vidím, už sebou bereš i děti.“ řekl upír a zadíval se na Anubise.

„Toto je můj syn Anubis.“ Řekl Voldemort a sledoval upírovo překvapení, které se snažil zamaskovat. „Anubisi tohle je Leo. Je to vládce upírů na území Velké Británie.“

„Těší mě.“ Řekl Anubis ledově.

Voldemort se na něj překvapeně podíval. Nemyslel si, že se naučí tak rychle ovládat svůj hlas a dokonce tak dobře jako on sám.

„Ten jestli není doopravdy můj příbuzný tak už vážně nevím.“ Řekl si v duchu.

Leo jeho myšlenky zachytil a zamračil se.

„On není tvůj syn.“ řekl. Nebyla to otázka spíš konstatování.

„Ne většina světa jej zná jako Harryho Pottera.“ Řekl Voldemort.

Tentokrát už upír nedokázal skrýt své překvapení. Oči mu div nevypadly z důlků a pusa mu spadla snad až na zem (samozřejmě pouze obrazně řečeno;-)).

„To není možné.“ Zašeptal překvapeně.

„Ale je Leo. Tak co vážně si to nerozmyslíš?“ zeptal se znovu Voldemort.

Leo si sedl a přemýšlel

„Víš, že tě hodně z nás tě nesnáší.“

„A taky vím, že je dokážeš přesvědčit, budeš-li chtít.“

„Pořád jsi mi nedal žádný dostatečný důvod, proč bych to měl přijmout. Vytáhl jsi silný argument, ale ne dostatečný.“

„Tohle ty nepovažuješ za dostatečné?“ vykřikl Voldemort. „Můj největší problém se ke mně připojil a ty to nepovažuješ za dostatečný důvod?“

„Ještě stále je tu Brumbál.“ Řekl Leo tiše.

„Brumbál? Ten starý senilní dědek? Ten už pro mě není hrozbou. Teď když se ke mně přidal tady Anubis tak už Brumbál není problém. Stárne. Už mi chybí jen pár posledních věcí, abych nabyl sílu, kterou jsem měl už na začátku. Já nestárnu, Brumbál ano. Až nabudu zpět veškerou svou moc, bude Brumbál už jen pouhý detail.“

„Brumbál nikdy nebude pouhý detail, dokud nezemře.“ Řekl Leo.

„Ano to máš pravdu.“ Přitakal Voldemort. „Zatímco se tady spolu vybavujeme mí věrní smrtijedi už obcházejí naše bývalé spojence. Mozkomorové se k nám velice rádi přidají a vlkodlaci jakbysmet. Poslové do obrovišť už jsou také na cestě. Brumbál padne. Teď už je jen na tobě jestli se přidáš k vítězné straně, nebo zůstaneš tady, ale až ovládneme svět, bude už pozdě na nějaká spojenectví. Rozmýšlej se dobře.“ Řekl Voldemort. Leo se zamyslel a vypadalo to, že je vůbec neposlouchá.

„Dobrá. Řekněme, že bychom přistoupili na tvé podmínky. Co z toho budeme mít my?“

„Zaručení bezpečnosti a mé přátelství. To by vám mělo stačit.“ Řekl Voldemort.

„Dobrá. Projednáme tvůj návrh a dáme ti vědět. Ale být tebou nebyl bych si tak jistý. Slyšel jsem, že mezi vlkodlaky se objevil král. To že máš pod svým velením jednoho z lordů, ještě nic neznamená.“ řekl Leo

„Budu čekat a děkuji, že si děláš starosti o mé spojenectví.“ Řekl Voldemort a ušklíbl se.

Otočil se k odchodu, když jej ještě zastavil upírův hlas: „Mohl bych si chvíli promluvit s tvým synem? O samotě prosím.“ Voldemort se na Lea zkoumavě zadíval a pak přikývl.

„Počkáme na tebe venku.“ Anubis přikývl a otočil se na Leo.

„O co jde?“ zeptal se ledově a založil si ruce na prsou.

„Přidal jsi se k němu dobrovolně, nebo tě přinutil?“

„Dobrovolně. Dobro vyhrává jen v pohádkách. Ve skutečném světě je to obráceně.“ Řekl Anubis.

„Co my tajíte?“ vyhrkl najednou Leo. „Vycítil jsem i z něj že my neříkáte všechno, ale on už se umí natolik ovládat, že jsem to z něj nedokázal vytáhnout. Povíš mi to ty?“

„Nevidím důvod, proč bys to měl vědět.“ Řekl Anubis stejně ledově jako předtím.

„No jak myslíš. Běž.“

Anubis lehce kývl hlavou na pozdrav a odešel.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Leo jakoby to prázdného prostoru.

„Myslím, že na to máme stejný názor.“ Odpověděl mu nějaký hlas.

„Nevládneš, a přesto jsi moudřejší než já. Co mám teď dělat? Když ho odmítnu tak ohrozím všechny svého druhu a pokud příjmu tak se před ním budeme muset sklonit a poslouchat ho. Je to těžké rozhodnutí. Prosím poraď mi.“ Ze stínu vystoupila postava.

„Tady bude každá rada drahá. Pokud by se nám podařilo poslechnout si celou tu věštbu, mohli bychom toho využít, ale takhle. Navíc ještě ani nevíme jak se rozhodnou vlkodlaci. Musím zjistit víc o tom novém králi.“

„Nemáš ani tušení jak se rozhodne?“

„Ještě se mezi námi neobjevil a nikdo jej zatím neviděl.“

„Dokonce ani ty? Jsi jeden z vysokých lordů.“

„Ne, nebo o tom alespoň nevím.“

„Škoda. Pokud by se mu postavili vlkodlaci, měli bychom šanci, jenže dokud nebudeme vědět víc o tom králi tak nic neovlivníme.“

„Uvidíme, má tam dorazit tři dny před úplňkem, což znamená zítra. Pokusím se s ním promluvit a dostat jej na naši stranu pokud by se to povedlo, měli bychom uspořádat sezení mezi tebou a jím a domluvit spojenectví. To je naše jediná šance, ale ani jedna strana z toho nebude příliš nadšená.“

„Remusi jsi jediný kříženec mezi upíry i vlkodlaky a i tak tě mnoho z obou stran nemá rádo. Jak si myslíš, že budou reagovat na to, že by se měli spojit s obyčejnými vlkodlaky?“

„Leo upíři vždy vynikali velkou moudrostí. Pokud jim dáš logické důvody, proč by se to mělo udělat tak myslím, že neodmítnou. Nebudou z toho nadšení, ale měli by ho tolerovat. Teď bohužel všechno závisí na tom, jak se rozhodne vlkodlačí král. Přesto si myslím, že by je měl dokázat přesvědčit, pokud bude chtít.“

„Svolám radu a přednesu všechny možnosti. Uvidíme, jak se klany dohodnou. Vyřiď Brumbálovi že se mu ozvu.“ řekl Leo a sklonil hlavu.

„Budu čekat Leo. Zatím se měj a Bůh tě ochraňuj.“ řekl Remus a odešel tajným vchodem.

Mezitím už se Voldemort se svým synem a Quirellem přemístili na Hrad temnoty.

„Můžeš jít Quirelle.“ Řekl Voldemort když si sedl na svůj trůn.

Když Quirell odešel, otočil se na svého syna: „Co ti chtěl?“

„Nic důležitého otče. Jen se ptal, jestli jsem se k tobě přidal dobrovolně nebo jsi mě přinutil.“

„Jen na to?“

„Ještě se ptal na jednu věc.“

„Ano? Na jakou?“

„Ptal se mě, co před ním tajíme.“

Voldemort zbledl ještě víc než doteď. „A co jsi mu odpověděl?“

„Že ho to nemusí zajímat. Přesto zajímá mě, o čem to mluvil.“ Zeptal se Anubis.

„Nic důležitého.“ Řekl Voldemort a odvrátil se od svého syna.

„Pokud to není nic důležitého tak se nic nestane, když to budu vědět ne?“ zarazil ho Anubis.

Voldemort si povzdechl. „Teď ti to neřeknu. Budeš se učit nitrobranu a podle toho jak ti to půjde, se to pak dozvíš. Souhlas?“

„Dobře. Ale řekni mi proč?“

„Protože nechci, aby to věděl Brumbál.“

„To chápu.“ Odpověděl Anubis.

V tu chvíli dovnitř vešel Lucius Malfoy. Voldemort se na Malfoye zadíval.

„Jak dopadlo vyjednávání s mozkomory?“

„Výborně mistře. Rádi se k nám opět přidali a jsou …ehm…šťastní, že jste zpět. Pokud se to tak dá říct.“

„Dobře Luciusi teď běž a zítra začneš učit Anubise.“ Řekl Voldemort.

„Budu zde mistře. Nashledanou.“ řekl Lucius a odešel.

„Jdi se vyspat synu. Zítra budeš vstávat brzo. Musíš se do konce prázdnin ještě hodně učit, než budeš moct jít do Bradavic. Dobrou noc.“ řekl Voldemort ledově.

„Dobrou noc otče.“ řekl Anubis a odešel.

Žádné komentáře
 
Všechny postavy kromě mých vlastních patří J.K.Rowlingové. Na tyto postavy si neberu žádná autorská práva a z těchto stránek nemám žádný výdělek.