Quod non dedit fortuna non eripit.

Quod non dedit fortuna non eripit.

Z diskuze...

Statistika

Harry Potter a ztracená naděje

Kapitola 5

Kapitola 5: Tvrdá lekce pro Brumbála.

Anubis vyběhl ze sálu a zalezl do svého pokoje.

„Já jim dám. Zavírat mě tady nebudou. Zradil jsem Brumbála můžu zradit i Jeho. Já jim ještě ukážu, v žádném případě se nenechám ovlivňovat. To si ke mně dovolovat nebudou. Poradím si z Brumbálem a poradím si i s tím Pjotrem či jak se ten cvok jmenuje.“ Vrčel si pod nos Anubis a přecházel po pokoji.

Po chvíli přecházení ho to přestalo bavit, sedl si na postel a hlavu složil do dlaní.

„Půjdu tam, i kdyby mi v tom chtěl bránit. Zakázat mi může, co chce, ale nic mě nepřinutí jeho zákaz dodržovat.“ Zavrčel. „Expecto Patronum.“ Řekl a z jeho hůlky vyskočila stříbrná mlha.

Rozletěla se skrz zdi někam pryč. Anubis věděl, kam letí.

 

Ve stejnou dobu v trůnním sále.

Voldemort seděl na trůnu a Severus s Luciusem chodili po sále. Najednou stěnou proběhlo stříbrné zvíře. Voldemort vytáhl hůlku.

„Kde se tady vzal patron?“ zeptal se překvapeně Lucius.

Patron měl vskutku prapodivný tvar.

„To je poprvé co vidím za patrona mozkomora.“ Zašeptal překvapeně Severus. „Kdo by mohl mít takového patrona?“ zeptal se překvapeně.

Najednou začal stříbrný mozkomor mluvit, jim až příliš známým hlasem: „Do Bradavic nastoupím to je mé poslední slovo.“ Řekl mozkomor a zmizel.

„Anubis?“ zašeptal překvapeně Voldemort. „Luciusi nevěděl jsem, že jsi jej učil i bílou magii.“

„Já ne můj pane. Já sám patrona nikdy neuměl.“

„Hm myslím, že jsme jej velmi podcenili. Zdá se, že je mnohem silnější, než vypadá.“ Řekl Severus. „Teď by mě ještě zajímalo, kde vzal knihu s bílou magií“ Zahučel Voldemort a svalil se zpět na trůn, ze kterého vstal, když dovnitř vlezl ten patron.

„Co teď? Pokud mu to budete zakazovat tak dokážete akorát to, že se na vás naštve a znovu zdrhne. Neriskoval bych to.“ Řekl Severus.

„Já také ne Severusi. Asi za ním zajdu a půjdeme trénovat. Je to teď můj největší trumf proti Brumbálovi. Nesmím jej ztratit.“ Řekl Voldemort a odešel.

Lucius se po sobě se Severusem podívali.

„Zdálo se mi to nebo měl o něj strach?“ zeptal se Lucius.

„Pokud ho neměl tak jsem Brumbál.“ Řekl Snape a odešel také ze sálu.

Lucius jen zakroutila hlavou a přemístil se na Malfoy Manor. Voldemort došel ke dveřím Anubisova pokoje a zaklepal.

„Hm.“ Ozvalo se zevnitř.

Voldemort zmáčkl kliku a vešel dovnitř. Anubis ležel na posteli a četl nějakou tlustou bichli.

„Co čteš?“ zeptal se Voldemort.

Anubis po něm hodil okem a pootočil knihu tak aby viděl název.

„Základy magie temnot. Zajímavé, kde jsi to našel?“ zeptal se překvapeně.

„Odněkud se učit musím.“ Odsekl Anubis naštvaně.

„Hm to je pravda tak se pojď učit, ale semnou. Naučím tě pár dalších kouzel.“ Řekl a vyrazil do soubojové místnosti.

Anubis se za ním překvapeně díval a pak se rozběhl za ním. Právě zahýbal do chodby, která vedla k soubojové místnosti a uviděl jak Voldemort za sebou zavřel. Anubis vrazil do dveří a už na něj letěla kletba. Anubis uskočil a poslal na Voldemorta vlastní kletbu. Chvíli si takhle přehazovali kletby a po chvíli jej Voldemort zastavil.

„Dobře. Jenom si uprav…“ řekl a začal mu vysvětlovat, jaké dělá chyby.

Po hodině ještě naučil nějaké nové kletby a poslal jej spát. Anubis byl tak unavený, že sebou jen praštil do postele a usnul jak dřevo. V sedm hodin už byl vzhůru a po ranní hygieně vyrazil na snídani. Voldemort tu ještě nebyl. Začal snídat a ničeho si nevšímal. Vyrušilo ho až prásknutí dveří. Zvedl hlavu a uviděl Voldemorta jak jde naštvaně ke stolu a něco si mumlá pod vousy.

„Stalo se něco, otče?“ zeptal se Anubis.

„Nic.“ Štěkl naštvaně a začal snídat.

Anubis se zadíval na Voldemorta který vztekle jedl.

„Takže mi to říct nechceš, tudíž si to zjistím sám.“ Řekl a zaútočil na Voldemortovu mysl.

Nebyl sice nejlepší, ale Voldemortova obrana byla oslabena vztekem a proto se Anubisovi podařilo protlačit do jeho mysli. Uviděl nějakou vesničku, na kterou útočili smrtijedi. Najednou se tam objevilo asi třicet lidí. V jejich čele poznal Brumbála a vedle něj šel nějaký muž, který byl už trošku starší, ale boj měl vepsaný ve tváři. Voldemort se vydal těm dvěma naproti a začal s nimi rozmlouvat.

„Brumbále co tady chcete?“ zeptal se ho.

„Zastavit tvé řádění ty cvoku.“ Ozval se místo Brumbála ten divný muž.

„Jo to věřím Pjotre, ale opravdu věříš, že se ti to povede?“ zeptal se Voldemort s úsměvem a zadíval se na muže před sebou.

„Jo určitě.“ Řekl a poslal na Voldemorta pár kouzel.

Tím rozpoutal souboj jaký Anubis ještě neviděl. Brumbál s Pjotrem byli hodně sehraní a Voldemort měl už od začátku problémy. Pak jej Pjotr zasáhl jedním kouzlem a Voldemort odletěl na zeď. Všichni přestali bojovat a otočili se po Voldemortovi který se zvedal ze země.

„Jednou, v jeden krásný den, tě dostanu Pjotre a v ten den budu oslavovat.“

„To se ti nikdy nepodaří. Takovou radost ti neudělám.“ Vykřikl na něj zpátky posměšně Pjotr.

Voldemort jen naštvaně zavrčel a poslal na ty dvakrát avadu. Pjotr i Brumbál uhnuli. Pjotr na Voldemorta poslal pár kouzel a Voldemort uhnul. Bohužel jakmile uhnul Brumbál si taky přisadil a jeho kouzlo už tentokrát zasáhlo cíl. Voldemort znovu odletěl a zvedl se už značně naštvaný.

„Dostanu vás oba. Ústup.“ Zakřičel a spolu se smrtijedi se přemístil pryč.

Anubis ukončil spojení mezi ním a Voldemortem a zadíval se do jeho rozzuřených očí.

„Jak sis tohle mohl dovolit?“ zařval nepříčetně Voldemort.

„Nechceš mi to říct tak si to zjistím sám. Je to tvoje chyba, že si neumíš zachovat chladnou hlavu.“ Odsekl Anubis a zvedl se. „Myslím, že nebudu snídat, nějak mě přešla chuť.“ Řekl a odešel zpátky do svého pokoje.

Zavřel dveře a lehl si na postel.

„No tak letošní rok bude zajímavý. Zklamaný Brumbál, naštvaný Pjotr a milý Snape.“ Přemýšlel a u poslední osoby se pousmál.

„Měl bych za ním ještě zajít, jak bude probíhat to přeřazení. Ale jestli o tom bude vědět Brumbál tak to dopadne špatně. Nebyla by zábava. Radši mu neřeknu nic. No nic jdu si zabalit, za chvíli odjíždím.“ Řekl si a zvedl se z postele.

Zabalil si kufr a podíval se na hodinky. Půl jedenácté.

„Akorát.“ Řekl si tiše a vyšel ze dveří.

Vešel do sálu a uviděl Voldemorta jak sedí na trůně a čeká na něj.

„Věděl jsi, že přijdu že?“ zeptal se tiše.

„Ano. Už odcházíš?“

„Jistě. Přece jsem to říkal.“

„Dobrá.“ Řekl jen Voldemort a Anubis se otočil.

„Anubisi.“ Zavolal za ním Voldemort když už byl u dveří.

„Dej na sebe pozor Pjotr je hnusnej hajzl. Hlídej si záda. A kdyby se něco dělo tak víš jak mi poslat zprávu. Ministerstvo stále ještě nepřiznalo můj návrat, takže zatím se to dá. A pozdravuj Brumbála.“ Dodal na konec s menším úsměvem a mrknutím.

Anubis přikývl a odešel. Zavolal si domácího skřítka a nechal si od něj vzít kufry. Pak se letaxem přenesl na nádraží 9 a ¾ Skřítek za ním táhl těžký kufr. V davu zahlédl rudé vlasy Weasleyů a hnědou hřívu Hermiony. Mávali na něj, ale on se jen ušklíbl a vydal se směrem k Malfoyům kolem kterých byla velká bublina volného prostoru.

„Pane Malfoy, madam Malfoyová, Draco.“ Pozdravil všechny pokývnutím.

„Pane.“ Odpověděli mu všichni uctivě s menší úklonou.

V tu ránu kolem nich vzniklo ještě víc prostoru.

„Pospěš si, ty špíno, odnes mě a mladému panu Malfoyovi věci do vlaku.“ Štěkl na skřítka a ten s úklonou splnil jeho rozkaz.

„Jak se vám daří? Doufám, že jste nebyl zraněn při té bitvě.“ Zeptal se Anubis trošku posměšně.

„Ne pane. Jsem v naprostém pořádku.“ Odpověděl Lucius s úklonou.

Anubis přikývl.

„Jdeme Draco?“ zeptal se a otočil se přímo na nejmladšího z Malfoyů.

„Jistě pane.“ Řekl.

„Rád jsem vás opět viděl.“ Řekl Anubis s menší úklonou.

„My vás také pane.“ Řekli oba a poklonili se.

Pak se oba starší Malfoyovi otočili a přemístili se pryč. Anubis s Dracem osaměli a vydali se k vlaku. Sedli si do kupé, kde měli uložené kufry. Netrvalo dlouho a vlak se rozjel. Po chvíli se otevřeli dveře kupé a dovnitř vešli Malfoyovi přátelé ze Zmijozelu. Když uviděli Anubise zarazili se. Jako poslední vešla Pansy Parkinsonová.

„Co to tady chceš, ty jedna špíno.“ Zeptala se ho opovržlivě.

Anubis na ni vrhl tak ledový pohled až se zarazila.

„Myslím, že nevíš, s kým mluvíš.“ Zasyčel ledově.

„S jedním mudlovským šmejdem.“ Křikla Pansy.

„Ne neříkej mu tak.“ Vykřikl Draco, ale bylo pozdě.

Anubisovi se zablesklo v očích a než se někdo vzpamatoval, vytáhnul hůlku a poslal na Pansy jednu z bolestivých kleteb černé magie. Ta se s výkřikem zhroutila na zem.

„Pane, prosím nechte ji, vysvětlím jim to.“ Žadonil Draco a klekl před Anubisem na kolena.

Anubis sklonil hůlku.

„Tak do toho.“ Řekl ledově. Draco si klekl vedle Pansy a pomohl jí na nohy.

„Už to není ten, co jsme dřív znali. Je teď syn pána zla. Teď by ses myslím měla omluvit.“ Řekl, když se Pansy mohla postavit.

Podívala se na něj s novým obdivem.

„Odpusťte mi prosím, můj pane. Neměla jsem ponětí, kdo jste.“

„Tak teď už si snad navždy zapamatuješ, že jsem Anubis Zmijozel.“ Řekl ledově a posadil se zpátky na své místo.

„Jistě mistře.“ Řekla pokorně a uklonila se mu.

Všichni si sedli a začali tlachat o nesmyslech. Anubis je neposlouchal. Přemýšlel, jak moc se za ty dva měsíce změnil. Líbilo se mu to. Ta moc, ta úcta, kterou mu prokazovali. Bylo to nádherné. Najednou se znovu otevřeli, dveře do kupé a v nich stáli tři lidé. Hermiona, Ron a Nevile.

„Co tady chcete, vy šmejdi?“ zeptala se Parkinsonová.

„Harry ty budeš sedět radši tady s těma než se svými přáteli?“ zeptala se Hermiona bez toho aby si všímala otázky Parkinsonové.

„Tak zaprvé: nejsem Harry ale Anubis Zmijozel. A za druhé: z mudlovskými šmejdy a krvezrádci se nepřátelím.“ Řekl Anubis ledově a s klidem se díval Hermioně do očí.

Té oči zeskelnatěli a ona se otočila, aby nebyli vidět slzy, které se jí draly do očí.

„Tak to jsi přepískl, chlapče.“ Zavrčel Ron.

Chytl si Hermionu kolem ramen a odváděl ji pryč.

„To už je tvoje starost.“ Řekl za ním ledově Anubis.

Hermiona se rozplakala nahlas. Ron ji utěšoval a odváděl ji pryč. Nevile jen smutně na Anubise koukl a vyrazil za nimi. Anubis se jen ušklíbl na dveře, které se za nimi zavřeli, a dál koukal z okna a přemýšlel. Ostatní se jen ušklíbli a dál se spolu bavili. Takhle jim uběhla celá cesta. Když vlak zastavil, venku pršelo. Jezero mělo o kus zvednutou hladinu a cesta byla úplně promočená. Zmijozel spolu s Anubisem zabrali jeden kočár a nechali se odvézt až k bráně hradu. Do síně vstoupili mezi prvními. Anubis se rozhlédl a zpozoroval dva pohledy. Jeden naštvaný a jeden zamyšlený. Byli to pohledy Pjotra a Brumbála. Anubis se ušklíbl a vydal se přímo k Brumbálovi.

„Zdravím tě Harry. Copak potřebuješ?“ zeptal se Brumbál přívětivě.

„Dvě věci zaprvé mé jméno je Anubis Zmijozel. A za druhé chci se nechat přeřadit do jiné koleje. Moudrý klobouk se spletl, když mě poslal do Nebelvíru.“ Řekl a s úsměvem pozoroval Brumbálovo překvapení.

To bylo poprvé, co viděl ředitele překvapeného.

„No tohle je tvoje věc může to ovlivnit jen Moudrý klobouk, já musím tvému přání vyhovět. Zatím si sedni ještě k Nebelvíru a uvidíme, kam tě pošle.“ Řekl tiše.

„Dobře a mám vás pozdravovat od otce.“ Řekl s úšklebkem.

„Ty jeden drzej spratku já tě zabiju a bude klid.“ Křikl na něj Pjotr.

„Jistě a zakryj si pusu, nechci být poprskaný.“ Odpověděl mu drze Anubis.

Snape vyprskl smíchy a Pjotr zrudl jak rajče.

„Pjotre klid a ty si běž sednout.“ Řekl Brumbál tiše jelikož už je sledovala celá Velká síň a sklonil hlavu.

„Jistě.“ Řekli oba a Anubis odešel.

Po chvíli přišli prvňáci v čele s McGonagolovou. Po jejich zařazení vstal Brumbál.

„Milí studenti, přišel za mnou jeden student, že se chce znovu zařadit. Dle školního řádu na to má právo. Harry Potter.“ Řekl do naprostého ticha.

Anubis po něm hodil nevraživý pohled: „Anubis Zmijozel!“ zasyčel na něj vztekle a sedl si na stoličku, kde dostal na hlavu Moudrý klobouk.

„Ale copak Pottere? Nebo mám říct, lorde Zmijozeli?“ řekl a uchechtl se.

„Zmijozel. Chci znovu zařadit.“

„To jsem si všiml a proč?“

„Zaprvé ses minulý rok spletl a za druhé jsem přijal krev Zmijozela takže teď dědičným právem patřím do Zmijozelu.“

„Hm asi máš pravdu. Tvé srdce je zahlceno mocí, zlobou a temnotou. Ano patříš do ZMIJOZELU.“ Křikl klobouk na celou Velkou síň.

Anubis se usmál, zvedl klobouk a díval se na všechny ty překvapené tváře kromě zmijozelských kteří hlasitě tleskali.

Žádné komentáře
 
Všechny postavy kromě mých vlastních patří J.K.Rowlingové. Na tyto postavy si neberu žádná autorská práva a z těchto stránek nemám žádný výdělek.