Quod non dedit fortuna non eripit.

Quod non dedit fortuna non eripit.

Z diskuze...

Statistika

Harry Potter a ztracená naděje

Kapitola 9

Kapitola 9: Bitva na ministerstvu a nové skutečnosti

Ráno se Anubis probudil opět první. Upravil se a šel na snídani.

„Můžeme si promluvit?“ ozval se za Anubisem hlas těsně předtím než vešel do Síně.

„Nepočkalo by to? Rád bych se nasnídal, pane profesore.“ řekl Anubis ledově a díval se do Brumbálových pomněnkových očí.

„Jistě, já počkám.“ řekl Brumbál stále s úsměvem.

Anubis si sedl ke Zmijozelskému stolu a úspěšně ignoroval pohled Brumbála i Archandělů, kteří jej taky pozorovali. Jedl v klidu, nikam nespěchal.

„Pane Zmijozele potřeboval bych s vámi mluvit. Pronesl toho rána už druhý člověk směrem k Anubisovi.

„Tak to si budete muset stoupnout do fronty.“ řekl Anubis. „Už se mnou chce mluvit Brumbál.“

Petrovsky se zamračil. „Dobrá tedy. Jak odejdete od Brumbála zastavte se u mě v kabinetu.“

„Pro mě za mě. A ještě se zeptejte, jestli nechcete stejnou věc, ať se nemusím opakovat.“ ušklíbl se Anubis a dál se věnoval svojí snídani.

Petrovsky se zamračil, ale nekomentoval to. Anubis si všiml, že oba dva profesoři, kteří s ním chtěli mluvit a teď už čekají jen na něj. Schválně jedl pomalu a čekal, jestli jim dojde trpělivost. Ale oni seděli, bavili se a jen jedním očkem pokukovali po něm, jestli už dojedl. Přestalo ho to bavit. Položil příbor a ti dva se hned zvedli.

„Tak jsme zjistili, že oba máme stejnou otázku, takže to vyřešíme zároveň u mě v kabinetu.“ řekl Brumbál, když došli k Anubisovi.

Anubis jen přikývl a vydal se za nimi.

„Citrónová zmrzlina.“ pronesl Brumbál když se dostali před chrlič.

„Posaďte se, pane Zmijozele.“ řekl Brumbál a ukázal na křeslo naproti sobě.

„Myslím si, že sám tušíte, na co se chceme zeptat.“ navázal na Brumbála Petrovsky. „Co máš s archanděly?“

Anubis se zašklebil.

„Co bych s nimi měl mít?“ zeptal se a založil si ruce na prsou.

„No co jsme slyšeli tak něco to bude. Včera tě prý málem zapíchli.“ řekl Petrovsky a zadíval se na něj.

Anubis se zamračil.

„Ukecanej Snape. S tím si to ještě vyřídím.“ ucedil mezi zuby.

„Do toho co je mezi mnou a archanděly vám nic není.“ řekl Anubis a zvedl se.

„Pokud je to vše tak já půjdu na hodinu.“ řekl Anubis a odešel, aniž by čekal na odpověď.

„Zvláštní Albusi. Vypadalo to jako by jej zmínka o archandělech naštvala.“

„Ano Pjotre, taky mi to tak připadalo.“ řekl Brumbál a zamyšleně se díval na dveře, kterými Anubis právě odešel.

Anubis se z ředitelny rovnou do sklepení. Byla už hodina. Zabušil na dveře a otevřel. Snape vypadal, že bude vraždit.

„Můžete na chvilku, profesore.“ pronesl na oko klidně Anubis.

„Práci máte zadanou. Pusťte se do toho.“ řekl Snape a vyšel před dveře.

Hned jak zavřel dveře Anubis jej hůlkou přirazil ke zdi.

„Dobře mě poslouchej Snape. Ještě jednou budeš o mě povídat Brumbálovi nebo komukoliv a zjistíš, že pro otce nejsi tak nepostradatelný jak si myslíš. Pochopil jsi?“ zeptal se ledově Anubis.

Snape jen překvapeně přikývl.

„Fajn.“ prskl Anubis a klidným krokem vyrazil pryč. „Bastard jeden.“ zavrčel si ještě potichu.

Vyrazil na hodinu přeměňování.

„Jdete pozdě, pane Zmijozele.“ řekl McGonagallová.

„Byl jsem u ředitele.“ řekl ledově a posadil se do zadní lavice.

Profesorka se jen zamračila, ale nic neřekla.

Zbytek dne byl celkem normální. Večer přišla změna. Všichni byli právě na večeři, když dovnitř vběhl nějaký muž. Okamžitě vyrazil k Brumbálovi.

„Útočí na nás Brumbále.“

„Kde?“ zeptal se jednoduše a zvedl se.

„Ministerstvo a má sebou démony.“ řekl rychle.

Archandělé se zvedli hned, jak to slyšeli. Brumbál a pár profesorů spolu s nimi vyrazili pryč.

„Okamžitě svolejte řád. Vyšleme tam všechny, které máme. Ministerstvo nesmíme ztratit.“ říkal potichu Brumbál profesorům co vyrazili s ním.

„My už půjdeme tam a vy přijdete, jak budete moct.“ řekl Michael a vyrazil i s archanděly pryč.

Zatímco všichni kolem se začali bavit o tom co se děje, Anubis nevzrušeně jedl dál. Dojedl a s odmítnutím Malfoyovi nabídky na doprovod odešel do své ložnice.

Mezitím na ministerstvu.

Voldemortovi smrtijedi s démony vyhrávali. Avšak nečekaný příchod archandělů je trochu zaskočil a zastavil jejich postup, a ač měli početní převahu, začali pomalu, ale jistě prohrávat.

„Potřebujeme někam, kde budeme mít víc volného prostoru, abychom mohli využít početní převahu.“ řekl Moloch Voldemortovi.

„Dobře, přesuneme se do haly tam je prostoru dost.“ řekl a rozeslal zprávu všem svým smrtijedům.

Začali se stahovat. Bystrozorové se začali radovat, ale archandělé ne. Velice rychle jim došlo, že je chtějí nalákat do volného prostoru, kde budou mít možnost využít početní převahu. Chtěli jim odříznout cestu, ale to se jim nepodařilo a tak se strhla velká bitva přímo v atriu ministerstva. I přes rozlehlost a využití početní převahy, byl poznat rozdíl ve schopnostech archandělů a démonů. Tři démoni už byli mrtví, ale pouze jeden archanděl byl těžce zraněn a i ten už podstupoval léčení. Nakonec se démoni se shlukli kolem smrtijedů k poslední obraně.

„Ústup.“ křikl konečně Voldemort a spolu s ostatními se přemístili pryč.

Jako poslední tam zůstali démoni: „Ještě se uvidíme Michaeli.“ křikl Moloch a taky se přemístil i s ostatními zpátky na hrad temnot.

Na hradě temnot

„Jak je sakra možné že vás porazilo takové malé množství archandělů?“ řval Voldemort na démony v čele s Molochem.

Molochovi se blýskalo v očích, a kdyby mohl tak je z Voldemorta škvarek.

„LIDSKEJ HLUPÁKU.“ zařval najednou, když už ho nemohl dále poslouchat. „JE TADY VÝKVĚT VÁLEČNÍKŮ NEBE. JE TADY CELÁ NEBESKÁ DESÍTKA. JE JENOM JEDEN TVOR, KTERÝ SE SÁM DOKÁŽE POSTAVIT CELÉ DESÍTCE. NÁS BY MUSELA BÝT HODNĚ VELKÁ ARMÁDA, ABYCHOM JE DOKÁZALI PORAZIT.“ Trochu zrychleně dýchal, když konečně přestal řvát.

„Co to je za tvora a kde bych ho našel? Proč mi Satan nepůjčil jeho?“ Zeptal se Voldemort se zájmem.

Moloch se ale začal smát.

„On není někdo, koho by kdokoliv ovládal. Ani ty, ani náš pán. Je na Zemi, ale kde to nevím a nikdo ho nenajde, pokud sám nebude chtít. Je to syn Satanův. Je mocný jako sám Satan. Nemohl ti jej půjčit, jak ty říkáš, protože mu nepatří.“

„To je zajímavé.“ řekl Voldemort. „Myslím, že se radši podívám po něm, než abych se zdržoval s vámi. Zmizte.“ křikl Voldemort a dál si jich nevšímal.

Moloch zúžil oči, ale neřekl nic. Měl své instrukce. Zatím musí držet s ním.

Poslední komentáře
23.03.2010 19:15:59: Pěkná kapitola, těším se na další.
18.03.2010 12:15:43: Anubis enti smiley${1} ale seš dobrej že ti to došlo tak rychle smiley${1}smiley${1}
17.03.2010 21:03:34: tak Harry Satanův syn (nebo jak to bylo). Dobrý, super povídky moc se mi líbí. Jen by mohlo bejt při...
17.03.2010 15:30:53: Moc pekna kapca...uz se nmuzu dockat dalsi:-D
 
Všechny postavy kromě mých vlastních patří J.K.Rowlingové. Na tyto postavy si neberu žádná autorská práva a z těchto stránek nemám žádný výdělek.