Quod non dedit fortuna non eripit.

Quod non dedit fortuna non eripit.

Z diskuze...

Statistika

Harry Potter a Zlo

Kapitola 3

Kapitola 3: Mrtvá věštba, aneb žít či ne nežít.

Zelený paprsek vyrazil proti Brumbálovi. Ten vykulil oči a překvapením úplně ztuhl na místě. Najednou do Brumbála někdo vrazil a za letu mávl rukou. Jeho nenadálý vpád způsobil hned několik věcí. Brumbál se díky němu vyhnul kletbě a na jeho místo vletěl jeden ze smrtijedů. Smrtijed se bezvládně složil na zem a Voldemort zařval vzteky. „Zase ty?“ zakřičel na muže který zachránil Brumbála. „Se vší parádou.“ Odpověděl muž s úsměvem. „Jak se ti daří Tome?“ „Neříkej mi Tome.“ Vykřikl vztekle Temný pán. Kluk chytl Voldemorta opět za rameno. „Uklidni se.“ Řekl v naprostém klidu. K nesmírnému údivu všech členů řádu se Voldemort začal opravdu uklidňovat. Pak se kluk otočil k muži který zachránil jeho oběť. „My dva se ještě neznáme, ale myslím že to se brzy změní. Kdo jsi?“ zeptal se ho stejně ledovým hlasem jaký používal sám Voldemort. „To víš, já ti to řeknu a ty to všem vykecáš.“ Řekl muž a rozesmál se. Najednou ovšem ztuhl. Do hlavy se mu nahrnula krev a on zatínal zuby seč jen mohl. Po chvíli už to nevydržel a rozkřičel se na celé kolo, přičemž se chytl za hlavu. „Vzdej to, proti mně nemáš šanci.“ Řekl ten malý kluk. Řád když to viděl tak se pustil do smrtijedů a snažili se dostat k chlapci. Brumbál se pustil do boje s Voldemortem a smrtijedi nečekali a začali taky bojovat. Boj se táhl dobrý dvě minuty a celou tu dobu se po bojišti rozléhal křik onoho neznámého muže. Po dvou minutách přestal bylo to tak náhlé že všichni přestali bojovat a zadívali se na dvojici. Kluk stál nad oním neznámým mužem a díval se mu přímo do očí. „Říkal jsem ti že proti mě nemáš šanci. Pottere.“ Na toto oznámení vykulil Voldemort oči. „O čem to mluvíš?“ zeptal se ho Voldemort. „Nepochopil jsi to otče? Je to můj starší bratr.“ Řekl Anubis tiše, ale přesto jej bylo slyšet po celém bojišti. „O čem to sakra mluvíš ty skrčku?“ zakřičel Potter. „Co? Jednoduše mé skutečné jméno není Anubis Zmijozel, ale Harry James Potter.“ Zvolal Anubis na celé kolo. Všichni na něj koukali jak na blázna. „To není možné.“ Zašeptal John. „Vážně?“ zeptal se s ironií v hlase Anubis. „A proč by to nebylo možné?“ „Vždyť ty jsi zemřel při porodu. Tak mi to alespoň tvrdili rodiče.“ „Jo tak tohle rozhlásili do světa. Potter nechtě přiznat že měl dohodu s Voldemortem.“ Řekl a s potěšením pozoroval jejich údiv. „Lžeš.“ Vykřikl John a Anubis se ještě víc usmál. „Myslíš? Proč se jich nezeptáš sám?“ řekl stále s rozšiřujícím úsměvem. „Ty lžeš.“ Vykřikl a vrhl se na něj po mudlovsku. Anubis udeřil rychlostí blesku a John se skroutil na zem se zlomeným zápěstím. „Kolikrát ti mám opakovat že proti mě jsi nic. Učil mě můj otec a ačkoliv pohrdáme mudly jsem se učil i mudlovské bojové techniky. Občas se to hodí, když se najde nějáký podobný blbec jako ty.“ Řekl s pohrdavým úšklebkem. „Myslím otče že můžeme jít. Tady jsme vyhráli. I když trochu jinak než jsme původně mysleli.“ Řekl Anubis a otočil se k Voldemortovi. John využil toho že je k němu otočen zády a poslal na něj kouzlo. Anubis se zvedl do vzduchu a doslova letěl do náruče tomu jehož nazýval svým otcem. Ten jen mávl hůlkou a Anubis se zastavil těsně před ním. Anubis se postavil a otočil se na Johna. „Chováš se jak Zmijozel. Od Nebelvíra bych nečekal že zaútočí když je nepřítel zády.“ Řekl ledově. „Já nebudu jako ty. Ty uvidíš smrti do tváře. Avada Kedavra.“ Vykřikl Anubis už podruhé za ten den (tady jsem to chtěl původně ukončit, ale myslím že by jste mě zabili). Paprsek vyrazil na Johna. Dostal přímí zásah do prsou a bezvládně se svalil na zem. „Ne.“ Vykřikl Brumbál a spadl na kolena a se zoufalstvím v očích hleděl na svého vnuka.  Anubis se samolibě usmál. Najednou se všude rozlilo zlaté světlo. Anubis znejistěl. Najednou začal křičet a držel se za hlavu. Ozval se přímo nadpozemský zpět a ještě nadpozemštější hlas.

 

„Až bratři povstanou, proti sobě se postaví.

První dvě šance dostane, druhý proti dobru povstane.

Smrt nezůstane neutrální. Kde bude bojovat to není jisté.

Vše záleží na třech vyvolených. Ti budou určovat, co vlastně nastane.

Až druhý střet jim nastane, o osudu světa se rozhodne.

Zlo ovládne svět, pokud na pomoc nepřijde hned.

Ten v jehož moci je zastavit Pána všeho zla.

Dobro, světlo, a přitom synem smrti jest.

Pokud dobro vyhraje, hrozba zažehnána bude.

Nikdy už zlo takové síly nebude na světě.

Dej však pozor dědici smrti, zlo velkou sílu má.

Prohraješ-li už nikdo nezachrání svět.“

 

Světlo zmizelo a Anubis se chytl Voldemorta. „Pojďme odtud.“ „Proč? Vždyť jsme ani nebojovali.“ „Otče prosím.“ Řekl Anubis. Voldemort z jeho hlasu cítil jistou naléhavost. „Dobrá, tak jdeme.“ Řekl a chytl svého syna pevně v podpaží a pak se s hlasitým prásk přemístil i se svými smrtijedy. „Mí věrní. Moc jsme nebojovali, ale přesto jsme vyhráli. Nyní běžte.“ Rozpustil je Temný pán. Anubis byl zamyšlený a tak si ani nevšiml páru černých očí které ho sledovali celou dobu co odcházel jejich majitel. Hned jak smrtijedi odešli začal přecházet sem a tam. „Co se děje synu? Já vím že je to poprvé co jsi někoho zabil, ale s tím se časem vyrovnáš.“ Řekl Voldemort “mile.“ „Ne, o to nejde. Vy jste snad neviděli to zlaté světlo a neslyšeli ten nadpozemský hlas?“ zeptal se Anubis. Voldemort vykulil oči. „O čem to mluvíš synu?“ zeptal se udiveně. „Žádné světlo ani hlas nebyli. Jen jsi se najednou chytl za hlavu a začal jsi křičet.“ Anubis lehce povytáhl obočí. „Takže vy jste to neslyšeli.“ Řekl. Nebyla to otázka, ale pouhé konstatování. „Co jsme vlastně měli slyšet?“ zeptal se Voldemort se zájmem. Anubis mu převyprávěl všechno tak jak to viděl on. Voldemort si to celé trpělivě vyslechl a pak teprve začal mluvit: „Víš to co mi tady popisuješ, je nemožné. Už jsem o tom četl, ale nikdy to nikdo nezažil. Říká se tomu Mrtvá věštba. Těch kterých se tato věštba týká jsou zaliti zlatým světlem a uslyší zvěstovatele. Ale má to háček. Stane se to pouze když se o věštbě nedochovali žádné záznamy a když se začne plnit.“ Dokončil Voldemort svůj monolog. „Převyprávěj mi ještě jednou tu věštbu.“ Řekl Voldemort. Anubis mu ji zopakoval a zamyslel se. „Co si myslíš že to znamená?“ „Co si myslíš TY že to znamená? Týká se přece jenom tebe.“ „Myslím že první dva verše už se vyplnili. Bratři se proti sobě postavili. To jsme byli mi dva dnes. Druhý proti dobru povstane. To se splnilo také až dnes protože jsem se dnes poprvé postavil dobru. První dvě šance dostane. Tím si nejsem jistý, ale nejspíš to Potter přežil. Co se týče toho zbytku to už budou jen odhady. Smrt nezůstane neutrální. Nejspíš bude dál brát životy všem, ať už ten dotyčný stojí na kterékoliv straně. Kde bude bojovat to není jisté. Možná že se nakonec přidá na jednu nebo na druhou stranu. Vše záleží na třech vyvolených. Ti budou určovat, co vlastně nastane. Takže tady jsou tři lidé kteří jsou určení za Vyvolené a na nich záleží jak to všechno bude. Až druhý střet jim nastane, o osudu světa se rozhodne. Takže až se znovu střetnu se svým bratříčkem tak se rozhodne o tom kdo vyhraje. Zlo ovládne svět, pokud na pomoc nepřijde hned. To je příznivá zpráva pro naši stranu, stačí zabránit aby ten někdo přišel. Ten v jehož moci je zastavit Pána všeho zla. To bude asi ten tajemný zachránce a nejspíš jeden z vyvolených. Dobro, světlo, a přitom synem smrti jest. Takže je synem smrti. Zajímavé. Pokud dobro vyhraje, hrozba zažehnána bude. To by mě hodně naštvalo. Nikdy už zlo takové síly nebude na světě. To je možná dobře a možná špatně, pokud prohrajeme tak už nikdo nezbaví tenhle svět mudlů. Dej však pozor dědici smrti, zlo velkou sílu má. Co se síly týče tak té máme hodně to je pravda. Prohraješ-li už nikdo nezachrání svět. Takže když vyhrajeme už nezbude nikdo kdo by se nám postavil.“ Dokončil Anubis svůj sáhodlouhý monolog. „Ano to si myslím i já. Takže ať se děje cokoliv musíme vyhrát. Pokud vyhrajeme tak je svět náš. Pokud prohrajeme tak už nikdo nebude moct dokončit plám mocného Zmijozela.“ Řekl Voldemort. „Nemáš náhodou tušení kdo by mohl být ten syn smrti?“ zeptal se Anubis se zájmem. „Mám jisté tušení, ale jestli je to pravda tak jsme všichni pěkně v pr****.“ „O kom to zase mluvíš“ „Je to jen taková báje. V nejvyšší hoře světa, přesně ve středu, se nachází utajený prostor a v něm je muž. Legenda praví že až vystoupí na zem, dobro mu půjde v patách. Má být obdařen mocí jakou svět nikdy neviděl a nikdo se mu prý nedokáže postavit. Prý vystoupí až na tom svět bude nejhůř. Jestli je to on tak to bude pořádná bitka.“ Anubis si kecl do křesla. „To máš teda pravdu. Myslím že půjdu cvičit. Ať to bude kdokoliv, nebude to jednoduché.“ „Ano to máš pravdu běž.“ Řekl Voldemort. Anubis se zvedl a odešel do tréninkové místnosti. Byl tak zamyšlený, že jsi zase nevšiml páru černých očí, které ho ten den už podruhé pozorovali.  Došel k tréninkové figuře a postavil se proti ní. Začal po ní metat jedno kouzlo za druhým a když po pěti minutách přestal z figury zbyli jen cucky které byli rozmetány po celé podlaze. Anubis to chvíli pozoroval když se mu za zády ozval potlesk. „Výborně můj pane.“ Řekla žena která stála za Anubisem. „Co tady děláš Belatrix?“ zeptal se Anubis tiše. Nechtěl to přiznávat, ale v její přítomnosti se cítil celý nesvůj. Byl nervózní kdykoliv s ní zůstal v jedné místnosti sám. „Ráda bych si s vámi promluvila pane.“ Řekla Bela. „Poslouchám.“ Řekl Anubis a dělal že přeslechl ten stydlivý tón kterým k němu mluvila. Bela nasucho polkla: „Pokud by to bylo možné, tak někde v soukromí.“ Řekla a nevěděla kam s očima. Anubis se usmál. „Pak tedy dovol abych tě pozval do svého pokoje.“ Bela k němu vzhlédla s podivným výrazem. Jakoby v to doufala a přesto nemohla uvěřit tomu že jí to skutečně řekl. Anubis se znovu usmál a vyrazil ke svému apartmánu. Bela se vydala za ním a Anubis stále cítil její pohled v zádech. Otevřel dveře a přidržel je otevřené Bele. Ta vešla s tichým děkuji. „Posaď se u mě. Ať mi nevyneseš spaní.“ Řekl Anubis s širokým úsměvem. Bela se posadila a Anubis si sedl do protějšího křesla. „Tak poslouchám tě Belo. Copak jsi mi chtěla?“ zeptal se když dlouho nic neříkala. „V první řadě bych se vám chtěla omluvit.“ Řekla Bela a v jejích očích byla vidět lítost a trochu strach. „A za co prosím tě? Jedna z nejvěrnějších smrtijedek mého otce. Myslím že není mnoho věcí za které by jsi se mohla omluvit.“ Řekl Anubis mile. „Poslouchala jsem vás.“ Řekla Bela tak tiše že ji skoro neslyšel. „Co prosím?“ zeptal se Anubis a úsměv mu zmrzl na rtech. „Jaký jsi k tomu měla důvod?“ zeptal se a v jeho hlase byla slyšet jistá hrozba. „Omlouvám se vám za to, ale nemohla jsem si pomoct. Potřebovala jsem ještě mluvit s vaším otcem. Uvědomila jsem si to chvilku předtím než jsem se přemístila. Otočila jsem se a vrátila se tedy zpátky. Dveře byli zavřené a já chtěla zaklepat jenže pak jsem uslyšela váš rozhovor. Nedalo mi to a vyslechla jsem si to. Odpusťte mi to prosím.“ Zašeptala a rozplakala se. Anubis na ni ještě chvilku hleděl zamračeným pohledem, ale pak jeho pohled změkl. „Utiš se Belo.“ Řekl tiše. Belatrix se místo toho rozštkala ještě víc. Anubis k ní přešel a objal ji. „Uklidni se Belo, nemáš se čeho bát.“ Zašeptal jí do ucha. Ta se opravdu začala uklidňovat. Po chvíli přestala a když se na ni Anubis podíval že důvod je jednoduchý. Usnula mu v náruči. Přenesl ji do postele. Chvíli se na ni díval a pak neodolal a zlehka ji políbil na rty. Ta se jen zavrtěla a spala dál. Anubis si sedl do křesla a pozoroval ji. Nevydržel to ovšem dlouho a po chvíli ji následoval do říše snů.

Žádné komentáře
 
Všechny postavy kromě mých vlastních patří J.K.Rowlingové. Na tyto postavy si neberu žádná autorská práva a z těchto stránek nemám žádný výdělek.