Quod non dedit fortuna non eripit.

Quod non dedit fortuna non eripit.

Z diskuze...

Statistika

Harry Potter a Zlo

Kapitola 5

Kapitola 5: Nováčci

Sotva smrtijedi odešli, zavolal si k sobě Belu. „Belatrix ještě nikdy jsi nemusela na kobereček. Co se to s tebou děje?“

„Ač je to hrozné mistře, může za to láska.“

„K Anubisovi?“ zeptal se Voldemort ledově.

Belatrix zrudla a zakoktala se. „M…Mistře, jak. Jak vás to mohlo napadnout? Vždyť je mu teprve jedenáct.“

„Popíráš to snad? Nelži mi Belatrix víš, že to poznám a nesnáším to.“

Bela sklopila hlavu a ještě víc zčervenala. Pak pomalu přikývl.

„No vidíš, to to bylo těžký co? Já ti za to hlavu neutrhnu. Ovšem za to že jsi poslouchala náš rozhovor, tě musím potrestat.“ Řekl Voldemort ledově a s potěšením sledoval její zachvění.

„Udělejte to, co uznáte za vhodné, mistře.“ Řekla a připravovala se na Crucio.

„Tvůj trest proběhne zítra.“ Řekl. „Teď odejdi.“

Po bitvě na ústředí Fénixova řádu.

„Johne, jak je možné, že ta kletba neúčinkovala?“ zeptal se Brumbál a zadíval se na svého vnuka.

„Mrtvá věštba ožila.“ Zašeptal potichu.

Brumbál vytřeštil oči. „To není možné.“

„Nejen že je to možné ale i pravdivé.“ Zašeptal znovu a složil si hlavu do dlaní.

Po síni se rozléhal šepot. „Že bychom přece jen měli ještě nějakou šanci?“ „Jak asi zněla?“ Takovéto a podobné výroky se rozléhali po celé síni.

„Dědo co víš o synovi smrti který je na dobré straně?“

„Bohužel nic.“

„Ale já o něm vím.“ Rozlehl se po síni hlas, který přehlušil všechny v síni. Ve dveřích stála postava a opírala se o dveře.

„Kdo jste?“ vykřikl John a namířil na neznámého hůlkou.

„Ten, který tě stvořil.“ Řekla postava a shrnula si kápi, kterou měla až do té doby nasazenou na hlavě. Všichni uviděli tvář Jamese Pottera.

„Tati.“ Vykřikl John a rozběhl se ke svému otci. „Jak se daří mamce?“

„Dobře. Ale nemohla přijít.“ Řekl jeho otec a pak se otočil na Brumbála. „Otře slyšel jsem, co se dneska stalo.“

„Ano? To jsi to zjistil rychle, ale teď radši prozraď. Proč jsi přišel?“

„No protože věřím, že na mě všichni máte několik otázek a pak taky vám pomoct.“ Řekl a posadil se na židli, kterou si vyčaroval. „Dnes jste všichni zjistili důvod, proč jsme se já a Lily, nepřidali do Fénixova řádu. Báli jsme se toho že by jsme se jednou museli Harrymu postavit. Proto jsme všude rozhlásili, že zemřel a dál jsme o něm nemluvili.“ Řekl James a sklopil hlavu. „Ovšem nepřicházím jen tak. Mám pro vás i jistou informaci, vlastně dvě. Za prvé vím kdo je ten syn smrti a za druhé jedna radostná když trochu opožděná zpráva. Harry nebyl jediné dítě, které se narodilo. Spolu s ním se narodila ještě holčička Sarah. Je mladší přesně o tři minuty a letos nastupuje do Bradavic.“ Oznámil s úsměvem a koukal na vyjevené tváře všech okolo.

Brumbál se vzpamatoval jako první. Přešel ke svému synovi a… vrazil mu facku.

James spadl ze židle a vyjeveně se koukal na svého otce.

Brumbál ztratil svůj obvyklý klid a začal na něj řvát jak smyslů zbavený. „TAK NEJDŘÍV NÁM TADY VŠEM TVRDÍŠ, ŽE JE HARRY MRTVÝ TEĎ PO JEDENÁCTI LETECH SE VRÁTÍŠ, JAKOBY SE NIC NEDĚLO, OZNÁMÍŠ, ŽE NEZEMŘEL, ŽE JEJ POUZE ODNESL VOLDEMORT A ABY TOHO NEBYLO MÁLO TAK JEŠTĚ MÁŠ DCERU O KTERÉ SES SVÉMU OTCI ANI NEOBTĚŽOVAL ZMÍNIT. JAK SI TO KURVA PŘEDSTAVUJEŠ, CO?“ řval nepříčetně.

Všichni na něj koukali dosti vyjeveně.

Od dveří se ozval potlesk. „Dokonalé já říkal už dlouho, že by to potřeboval.“ Řekla další tajemná postava.

Všichni na ni namířili hůlkou.

„Ty hůlky nejsou nutné.“ Řekl James a přešel k postavě. „Rád tě opět vidím Morsi.“ Řekl a potřásl si s ním rukou. Pak se otočil ke zkoprněnému řádu. „Přátelé tohle je Mors nebo taky Anděl smrti. Ten, který se odklonil od své matky a ten o kom mluvila ta věštba.“

Mors se rozhlédl a pohledem se zastavil na Brumbálovi. „Ahoj Albusi jak se ti daří?“ zeptal se jej s menším úsměvem.

„Morsi.“ Zašeptal nevěřícně Brumbál. „Vyrostl jsi. Pamatuju si tě ještě z dob, kdy jsi byl úplné škvrně.“ Řekl Brumbál a nevěřícně si jej prohlížel. „Chlapče zlatá co se to s tebou dělo?“ zeptal se, jakoby pořád ještě nevěděl, jestli je skutečný.

„Mám tě.“ Ozval se ženský hlas. Před Brumbálem se začal tvořit vír z temnoty a všichni na něj namířili hůlky.

Jen dvě osoby ne. Brumbál a Mors. Ti jen zírali a čekali, až se temnota ustálí.

Vír zmizel a na jeho místě stála nádherná žena. Všichni na ni nevěřícně zírali. „Teď už mi neunikneš.“ Řekla, aniž by se rozhlédla po hůlkách, které na ni mířili.

„Ahoj Sereno.“ Ozval se za ní hlas.

Lehce vytřeštila oči a otočila se. „A…Albusi.“ Řekla nevěřícně.

„Rád tě opět vidím.“ Řekl nesmírně tiše.

„Já tebe taky.“ Řekla a pohlédla si ho od hlavy až k patě. „Hm přibral jsi.“ Řekla. „Nechápu, jak se ti to podařilo. Zrovna tobě, který jí jako vrabec.“ Řekla a uchechtla se.

„To bude tím sladkým. Sluší ti to, i když ty budeš asi vždycky vypadat stejně dobře co?“ řekl a usmál se na ni a pozvedl její bradu, aby si ji mohl prohlédnout.

Vůbec nevnímali, že na ně všichni hledí značně překvapeně.

„Přestaň ty lichotníku.“ Řekla a laškovně ho plácla přes ruku. „Do postele už mě stejně nedostaneš.“ Řekla a zvonivě se zasmála.

„Hm opravdu ne?“ zeptal se trochu posmutněle Brumbál. „Škoda no aspoň jsem to zkusil.“ Řekl a taky se rozesmál.

Všichni na ně koukali jako na dva blázny.

„Vy jste spolu něco měli?“ zeptal se překvapeně Mors.

Serena se na něj podívala. „Něco? Jo. Tebe.“ Řekla s úsměvem. A sledovala údiv, který se rýsoval ve tváři jejího syna i jejího milence.

„To nemyslíš vážně.“ Zeptal se Brumbál nevěřícně.

„Ale ano myslím.“

„To není možné. On nemůže být můj syn. Vždyť je úplně jiný.“ Vykřikl hystericky Brumbál. Až příliš pozdě mu došlo, že přestřelil.

Serena se na něj dívala s velkou bolestí v očích.

Už už se nadechoval, že něco řekne, ale ona už se přemístila pryč.

Mors se na něj díval se stejnou bolestí. „Až si to rozmyslíš tak mě můžeš najít, James ví jak.“ Řekl a taky se přemístil.

Brumbál si sedl na židli a hlavu složil do dlaní. „Rozpouštím dnešní schůzi.“ Řekl a odešel pryč.

John chtěl jít za ním, ale jeho otec ho zastavil. „Nech jej teď chvíli samotného. Potřebuje si to všechno probrat v hlavě.“ Řekl a z hořejšího patra domu se ozval třískot rozbíjeného skla. „A už s tím začal.“ Řekl s pohledem na strop.

Všichni ostatní už odešli a v místnosti zůstal jen John a James. „Pojď si sednout a vyprávěj mi, jak ses celou tu dobu měl?“ začal se vyptávat James svého syna, kterého takovou dobu neviděl.

Povídali si skoro celou noc a spát šli až ve tři hodiny, kdy už se konečně přestalo rozléhat domem rozbíjené sklo.

Když John sešel ráno do kuchyně, James už tam seděl, popíjel kávu a četl noviny. „Dobré ráno tati.“ Řekl John.

„Dobré synku.“ Odpověděl James a dál se věnoval snídani a novinám.

John pobaveně zakroutil hlavou a začal taky snídat.

Po chvilce přešel dolů i Albus Brumbál.

„Ahoj tati jak je?“ zeptal se James starostlivě.

„Odpovím ti otázkou. Kde ho najdu?“ zeptal se tiše. „Celou noc jsem o tom přemýšlel a dospěl jsem k názoru, že si zaslouží mít celou rodinu a ne jenom matku, se kterou se nenávidí. Choval jsem se jako hlupák.“ Řekl a složil hlavu do dlaní.

„Výborně konečně ti to došlo.“ Řekl James. „Je ve středu nejvyšší hory světa. Jak se tam dostat už ti neřeknu, to už bude tvůj úkol.“ Řekl a pokračoval ve čtení.

Brumbál na něj hleděl s otevřenou pusou a vyvalenýma očima.

James zvedl hlavu a zadíval se na svého otce. Pak si povzdechl a podal mu papírek.

„Murto petrix noles.“ Stálo na něm.

„Co to má být?“ zeptal se Brumbál.

„Kouzlo, které ti trochu usnadní cestu.“ Odpověděl James a odešel pryč. Brumbál se zadíval na dveře a pak znovu na papírek.

„Murto petrix noles.“ Pronesl a se zábleskem zmizel.

John se na to díval značně nedůvěřivě.

O den později v Temném sídle.

„Jsem rád, že jsi tady Anubisi.“ Pronesl Voldemort a podíval se na svého syna, který seděl vedle něj. Rozhlédl se po síni a zadíval se na několik svých věrných. „Nyní ukaž své znamení!“ přikázal Voldemort.

„Mertolis.“ Vykřikl Anubis a nad hlavami se vznášela ledově modrá hlava šakala, které z očí vylézali dva hadi.

Voldemort to sledoval s potěšením. „Výborně můj synu. Dobré znamení jsi vytvořil a nyní přijmeš své první služebníky, ale ještě předtím musím vynést jeden trest.“ Řekl ledově a zakotvil pohledem na Belatrix. „Belo předstup“ vykřikl na ni.

Bela s třesoucími se koleny přešla před svého mistra.

„Poklekni a vyhrň si levý rukáv.“ Přikázal.

Belatrix bez meškání rozkaz splnila.

„Morsmordre quietus perineu.“ Křikl a mířil při tom na její znamení.

Belatrix začala křičet. Její znamení se vypařovalo.

Nikdo kromě Voldemorta si nevšiml jak Anubis vzteky zatnul pěsti.

Po půl minutě Belatrix přestala. Po chvilce se uklidnila a podívala se na paži, kde měla své znamení. Vykřikla znovu tentokrát zděšením. Znamení bylo pryč. Vypařilo se.

 „Mistře?“ zeptala se zděšeně. „Proč?“ řekla a rozbrečela se.

„Protože ty nebudeš má služebnice, ale staneš se první z věrných služebnic mého syna. Toto je tvůj trest.“ Řekl ledově.

Belatrix se rozšířili oči překvapením. „Co prosím?“

„Nebudeš sloužit mě, ale budeš sloužit mému synovi.“ Řekl. „A nenuť mě, abych to musel znova opakovat.“ Zasyčel.

Belatrix v očích zaplály jiskřičky díků a bylo vidět, že má co dělat aby Voldemortovi neskočila kolem krku. „Jistě mistře. Děkuji.“ Voldemort přikývl a pokynul Anubisovi.

Ten přešel dopředu a mrkl na Belu. „Mertolis.“ Řekl Anubis s hůlkou namířenou proti její ruce.

Bela znovu vykřikla a na ruce se jí objevilo stejné znamení, které se rýsovalo na stropě.

„Výborně.“ Řekl Voldemort. „Ještě dnes vybereš stejnokroj a masky pro své bojovníky. Nyní zasvětíš i děti mých věrných, kteří mi byli přislíbeni.“ Řekl a ukázal na několik děcek, kteří se drželi u svých rodičů.

Anubis mu přikývl a otočil se na děcka. „Postupně každý z vás přejde přede mě, představí se a vyhrne si levý rukáv.“ Řekl a mávl na prvního chlapce.

„Nott.“ Řekl vysoký hnědovlasý kluk. Poklekl a vyhrnul si levý rukáv.

„Mertolis.“ Řekl Anubis a vypálil mu znamení. Takhle zasvětil všechny (asi třicet lidí). Všichni proběhli stejně, až u posledního proběhla změna.

„Jsem Avery. A ještě předtím než se k vám přidám tak mám dotaz.“ Řekl trochu posměšně.

„Ptej se.“ Řekl Anubis a jeho posměšný tón přešel.

„Jsem v sedmém ročníku v Bradavicích a nevím, proč bych měl poslouchat kluka kterému je teprve jedenáct let, i když to je syn pána zla.“ Řekl a teď posměšný tón vůbec neskrýval.

Anubisovi se zlostně zablesklo v očích a Voldemort se postavil. Anubis na něj mávnul, ať nezasahuje. „Dobrá dáme si souboj a uvidíme.“ Řekl ledově, až všem přítomným přeběhl mráz po zádech. Postavil se proti němu a vytáhl hůlku. Místo úklony oba jen kývli hlavou.

Avery dlouho nevydržel a vyslal své kouzlo. Jen obyčejné Expelliarmus.

Anubis jen znuděně mávl hůlkou a kouzlo zmizelo. „Tohle jsem uměl už v době, kdy mi bylo pět, měl bys začít něco dělat.“ Řekl a znuděně zívl.

To Averyho naštvalo a začal na svého nepřítele posílat jedno kouzlo za druhým.

Anubis jedním mávnutím vytvořil štít, který pohltil všechny kletby.

Avery jen vykulil oči.

„To bylo všechno?“ zeptal se Anubis a znovu zívnul. „Tak teď já.“ Řekl a poslal na Averyho několik kouzel v rychlém sledu za sebou.

Avery uhnul prvním třem a pak do něj narazilo Crucio, Periskuly a dementorus (vyvolává stejný pocit jako při přiblížení k mozkomorovi). Vykřikl, ruka se mu začínala hnusně kroutit a ještě se klepal strachy.

Anubis se v něm chvíli vyžíval a pak kletby zrušil.

Avery z toho psychického náporu omdlel.

„Ještě někdo s nějakou kritikou nebo komentářem?“ zeptal se ledově a rozhlížel se po síni. Pak zakotvil pohledem na svém otci. Ten se na něj usmíval a kývl na něj. Anubis zpět přikývl a otočil se ke zmučenému Averymu. Mávl hůlkou a on se probral. Chvíli se zmateně rozhlížel a pak se zadíval na Anubise se kterým bojoval. Pomalu se postavil a vratkým krokem se vydal k Anubisovi. Když už byl jen kousek od něj, padl na kolena a připlazil se k němu.

„Odpusťte mi prosím. Přijměte mou oddanou omluvu a na důkaz pokory vás žádám o vypálení vašeho znamení.“ Řekl a políbil mu lem hábitu.

Anubis se na něj díval a pak namířil hůlkou. „Vyhrň si rukáv můj věrný.“ Řekl a pak mu vypálil znamení. Po přijetí všech nováčků do řad Anubisovích spolubojovníků se Anubis odebral do svého pokoje a přemýšlel jaký plášť a masku vybrat. Pak se rozhodl pro jeden nápad. Hůlkou se dotkl svého předloktí a po chvilce čekání přiběhla Belatrix. „Pojď dál, potřebuju na někom vyzkoušet svůj stejnokroj a masku.“ Řekl a mávl hůlkou.

Před Belatrix se vznášela maska ve tvaru šakalí hlavy. Dala si ji na hlavu a pocítila lehké brnění po celém těle. Když se na sebe podívala, nevypadala jinak. 

Anubis si ji prohlížel a nakonec přikývl. „Výborně. Vypadá to dobře. Už si ji nechej a já přivolám ostatní.“ Řekl a znovu se chtěl dotknout svého znamení.

„Promiňte, mistře, ale vždyť vypadám pořád stejně.“ Odvážila se upozornit Bela.

„Jsi si jistá?“ zeptal se tiše a vyčaroval před ní zrcadlo.

V tu chvíli Bela vykřikla a uskočila od zrcadla. Neviděla svůj obličej, ale zrůdu.

Měla dvě nohy a ruce porostlé hustou srstí, vysoká asi dva metry a šakalí hlavu (Anubidovi vojáci v Mumii 2).

„Jak je možné že já se tak nevidím?“ zeptala se překvapeně.

„Jen ty sama se uvidíš ve své pravé podobě a samozřejmě tě tak uvidím i já je to kvůli bezpečnosti a taky abyste se mezi sebou poznali. Budete vědět, ke komu patříte.“ Řekl a dotkl se znamení. Po chvilce se všichni objevili. „Vítejte mí přátelé. Nemusíte se bát, nebudu dlouho řečnit. Potřebuji vám jen pár pravidel. Za prvé budete nosit tu samou masku, kterou vidíte zde na přítomné Belatrix.“ Řekl, mávl hůlkou a před každým se objevila úplně stejná maska. „Za druhé všichni budete reagovat na znamení. Jakmile jej ucítíte, stačí na mě pomyslet a ono už vás to ke mně přenese.“ Řekl a nadechoval se k pokračování, ale přerušila jej zvednutá ruka. „Ano Malfoyi?“ zeptal se a zadíval se na mladého Malfoye.

„Víte mistře, zajímalo by mě, jestli mě to přemístí i z Bradavic a jak je to možné protože já a myslím, že i spousta dalších to ještě neumí.“

„Odpověď na dotaz s Bradavicemi zní ano, přenese ale jen ke mně. A co se týče tvého dotazu, to není přemístění, ale pouze kouzlo přivolání. To vás přinese odkudkoliv. Třeba i z Bradavic.“ Řekl Anubis a rozhlédl se na všechny kolem. Žádné další ruky neviděl, a proto pokračoval: „Dále to chce jméno. Má někdo nějaký návrh?“ Nikdo nic. Ticho jako v hrobě.

„Co třeba smrtonoši?“ zeptal se jeden z nováčků. Anubis na něj zaměřil svůj pohled.

„Ne mám lepší nápad.“ Vykřikl Malfoy.

„Mluv.“ Vyzval jej Anubis.

„No vaše jméno je z Egypta. Šakalí hlava, kterou máte ve svém znamení, je zobrazení boha Anubise. A proto mě napadlo ještě něco. Bůh Anubis měl prý tzv. Anubidovu armádu. Co kdybychom se jmenovali podle nich?“

Anubisovi se zablesklo v očích. „To zní jako dobrý nápad. Má někdo lepší nápad?“ zeptal se. Nikdo nepromluvil. „Dobře. Takže od nynějška budeme Anubidova armáda. A teď ještě poslední pravidlo. Všichni bez výjimky budete poslouchat jak mě tak mého otce. Ale všechny rozkazy, které vám dá můj otec, mi budete hlásit. Jasné?“ zasyčel ledově a nikdo nepochyboval, co by následovalo za neuposlechnutí rozkazu. Všichni přikývli. Anubis je přejel pohledem a otočil se ke dveřím. „Můj otec svolal poradu. My tam půjdeme taky.“ Řekl a vyrazil k poradní místnosti.

Ostatní jej trochu zaraženě následovali.

Před dveřmi do sálu se otočil „Teď počkáte tady. Až na vás zavolám se tak se zamícháte mezi smrtijedi jasné?“ zeptal se a ani nečekal na odpověď a rozrazil dveře do sálu. Rázem se na něj otočily všechny pohledy v sále.

Smrtijedi poklekli a Voldemort se zadíval na svého syna.

„Potřebuješ něco synu?“ zeptal se ledově.

„Já i s mými věrnými jsme se přišli podívat na tvou schůzi.“ Řekl a sedl si na svůj trůn. „Anubidovo armádo zařaďte se mezi smrtijedi.“ Vykřikl a dovnitř vpochodovali dvoumetrové postavy.

Smrtijedi strachy ustoupili o dva kroky dozadu.

I Voldemort vypadal značně překvapeně. „Co je tohle to za zrůdy?“ zeptal se překvapeně.

Anubis po něm hodil pohledem. „Belatrix. Ukaž svou pravou tvář.“ Řekl a díval se u toho na jednu z nestvůr.

Ta předstoupila a sáhla si na obličej.

Smrtijedi vykřikli.

Vypadalo to jako by si vytrhla celou přední část hlavy. Chvíli tam stála bez obličeje a nejednou se její tělo začalo jakoby rozpouštět. Když všechno steklo pryč, uviděli tam stát pouze Belatrix. Všichni byli značně překvapeni.

Voldemort uznale pokýval hlavou.

„Nasaď si masku a vrať se zpět do řady.“ Řekl Anubis a zadíval se na otce.

„Dobrá můžete tu zůstat.“ Řekl a sedl si zpátky na trůn. „Dnes budeme plánovat jeden útok. Bude to velmi důležitý úkol a půjde s námi i můj syn. Jeho věrní však ne ti se musí ještě hodně učit.“ Řekl Voldemort a přejel pohledem všechny dvoumetrové postavy. „Bude to útok na…“

Žádné komentáře
 
Všechny postavy kromě mých vlastních patří J.K.Rowlingové. Na tyto postavy si neberu žádná autorská práva a z těchto stránek nemám žádný výdělek.