Quod non dedit fortuna non eripit.

Quod non dedit fortuna non eripit.

Z diskuze...

Statistika

Harry Potter a Zlo

Kapitola 6

Kapitola 6: Útok

Ahoj lidi. Tak tady dávám tu slíbenou kapitolu. Omlouvám se že to tak trvalo, ale vůbec jsem neměl fantazii. No snad se to teď obrátí k lepšímu, ovšem z důvodu školy si tím nejsem zas až tak jistý. Každopádně se budu snažit přidávat co nejčastěji. No a teď už dost mých keců a pusťte se do toho.

Den před onou tajemnou bitvou.

Brumbál se objevil na vrcholu hory. Rozhlížel se, ale viděl kolem sebe jen bílo. Najednou do něj udeřila strašlivá zima. Byl to pěkný šok a on se musel chvilku vzpamatovávat. Hned jak se vzpamatoval tak na sebe použil tepelné kouzlo, které ohřívalo vzduch kolem něj. „Ukaž mi cestu.“ Šept tiše hůlce a ta ho začala vést. Šel podle ní, až došel k jeskyni. Tam se hůlka začala točit a nebyla schopná dál ukazovat směr. Brumbál se zamračil.

„Tam se s pomocí hůlky nedostaneš Albusi.“ Ozval se za ním hlas.

„Proč myslíš, Sereno?“ zeptal se Brumbál bez toho aby se otočil.

„Protože jeho sídlo je dobře chráněno. Hlavně kvůli mně.“ Povzdychla si tiše.

„Nějak se tam dostat musím.“ Řekl Brumbál trochu vztekle.

„Jistě musíš projít vchodem, pokud nejdeš se špatnými úmysly, pustí tě to dál. Pokud jdeš se špatným úmyslem tak skončíš pod horou. A zpátky už se nevyškrábeš.“ Řekla s naprostým klidem.

„To uklidní.“ Řekl Brumbál s trochu roztřeseným hlasem.  Pak potřepal hlavou a prošel vchodem. Pocítil divné mrazení po celém těle, ale jinak prošel bez úhony. Ocitl se v dlouhé chodbě, která klesala směrem dolů. Ohlédl se a uviděl vchod, kterým sem přišel. Za ním stála Serena a nerozhodně přešlapovala na místě. „Tak pojď.“ Křikl na ni Brumbál.

Serena se mu podívala do očí, rozběhla se a proskočila vchodem. Prošla. Bohužel chodba byla celkem úzká, takže přistála přímo Brumbálovi na zádech. Ten to nečekal a spadl přímo na obličej. Serena měla zavřené oči. „Nějaká měkká podlaha.“ Řekla tiše.

„To je možné, ale já už nejsem nejmladší a ty zase nejlehčí.“ Zavrčel Brumbál.

Serena překvapeně otevřela oči. „Co děláš na zemi?“

„Ale celkem nic jen tak odpočívám.“ Řekl Brumbál ironicky. „Skočila jsi mi na záda.“

„Vážně?“ zeptala se překvapeně.

„Jo a byla bys tak laskavá a slezla už konečně ze mě?“ Zavrčel znovu Brumbál.

„Aha jo promiň.“ Řekla a konečně z Brumbála slezla. „Teče ti krev.“ Řekla, když se na Brumbála podívala.

„Fakt? Že sem si nevšiml.“ Řekl Brumbál opět ironicky a mávnutím hůlky si spravil nos do původní podoby.

Oba se vydali chodbou dolů. Chodba byla dlouhá a stále klesala.

„Sakra kam až to vede? Do středu Země?“ zanadával si Brumbál když už šli dobrou půl hodinu.

„Už se blížíme ke konci.“ Odpověděla Serena a opravdu po deseti minutách dorazili k železným dveřím. Nad nimi byl vyřezán nápis runami. Brumbál se na nápis zadíval. Runy uměl dobře a tak začal v duchu překládat. „Střes se ty, kdo vstoupíš. Nevyvolej můj hněv. Sic tě stihne krutý trest.“

„Co myslíš, nevyvoláme jeho hněv, když tam vlezeme?“ zeptal se Brumbál Sereny.

„To se uvidí, ale doufám, že ne.“ Řekla tiše a sáhla na dveře, aby je otevřela.

Dveře ani nevrzli, jen se nesmírně pomalu otevřeli po prvním doteku. Vešli do velké kruhové místnosti. Přímo před nimi byl kulatý stůl. V pozadí imponoval velký krb a boky obsadila velká postel s nebesy a kuchyňka s dveřmi do nějaké další místnosti.

Za stolem přímo proti dveřím seděl sám majitel těchto podzemních prostor. Anděl smrti, Mors. Měl na sobě černé triko a impozantní černo-rudý plášť. Když si všiml dvou hostů, vztyčil se na svém místě.

„Čekal jsem, že se tu ukážeš ty tati, ale že svou nenávist překonáš i ty mami to mě velice překvapilo.“ Řekl s vážnou tváří. „Ovšem velmi příjemně.“ Dodal už s úsměvem.

Smrt neváhala a vyběhla vstříc synovi.

Ten jí objal a radostí se s ní zatočil.

Brumbál pomalu došel k nim a zadíval se s úsměvem na dvojici v objetí.

Mors postavil Serenu na zem a otočil se ke svému otci.

„ Myslím, že bych se měl omluvit za své chování při našem posledním setkání“ začal tiše a pomalu Brumbál.“ Má reakce byla ….“ Dál se už nedostal.

„Dost!“zarazil jej Mors „ Nic ti nevyčítám. Já bych na tvém místě reagoval stejně.“ Řekl Mors a taky jej objal. Brumbál byl nejdřív zaražen, ale po chvíli se vzpamatoval a objetí opětoval. Stáli tam dlouho , až to Serenu přestalo bavit a odkašlala si. Mors se odtrhl a zadíval se na ně.

„Omlouvám se zanedbávám své povinnosti hostitele. Dáte si něco k pití nebo k jídlu?“ zeptal se tak začala příjemná a dlouhá konverzace.

Povídali si dlouho do noci. Nakonec se všichni tři uvelebili na gauči a usnuli. Ráno sotva vstali, pokračovali v konverzaci. Hodně se u toho nasmáli. Blížilo se poledne, když Serena musela odejít.

„Měla jsi zůstat na oběd.“ Řekl Mors.

„Nemůžu. Musím se vrátit do zámku.“ Odpověděla.

„Škoda. Tak se zatím měj Sereno.“ Řekl Brumbál a usmál se na ni. „ A zastav se občas na skok.“ Mrknu na ni.

Serena se zasmála a přemístila se pryč.

„A co ty tati? Zůstaneš na oběd?“ zeptal se Mors.

„Hm. Nevím. Přežiju to?“ zeptal se s úsměvem. „Ovšem že zůstanu a rád.“ Odpověděl, když se Mors zatvářil uraženě.

Na to se Mors usmál a otočil se ke kuchyni. Začal chystat jídlo, když tu najednou se jim nad hlavami zatřásl strop.

O chvíli dřív v Temném sídle.

„Bude to útok na sídlo v nejvyšší hoře světa.

Podařilo se mi po dlouhém úsilí objevit vchod do skryté místnosti ve středu hory.“ Řekl Voldemort ledovým hlasem.

Všichni smrtijedi měli trochu překvapené výrazy. Jen vedle Voldemorta se ozvalo zalapání po dechu.

„Otče, ty jsi se snad zbláznil? Nemůžeme na něj zaútočit, když o něm nic nevíme.“ Zasyčel na něj Anubis hadím jazykem.

„Máme velkou převahu, jsi pomalu lepší než já, porazíme ho, to mi věř.“ Zasyčel se na něj zpátky Vodemort. „ Teď všichni služebníci mého syna odejdou.“ Řekl Voldemort. Všichni se poklonili a otočili se k odchodu.

„ Anubidovo armádo.“ zvolal Anubis. „ Počkejte na mě za dveřmi.“řekl, když se k němu všichni otočili.

Přikývli a odešli.

„Dobrá. Smrtijedi, připravte se, až se vrátím vyrazíme.“ řekl Voldemort a otočil se k Anubisovi. „Teď pojď se mnou musíme zrušit ochranu jeho sídla.“

„Počkej chvilku, zadám těm venku úkol a půjdeme.“řekl Anubis a vyšel před sál. Tam stáli všichni jeho služebníci. „Belo!“ vykřikl do davu. Všichni se něj otočili a Belatrix poklekla před Anubise.

„Ano pane?“ zeptala se tiše.

„Vezmi všechny vojáky do cvičební minulosti a začni je učit černou magii.“

„Jistě mistře. Hned se do toho pustíme.“

„Dobře.“řekl směrem k ní a otočil se na zbytek.

„Všichni teď půjdete s Belatrix a ona vás začne učit. Po dobu mojí nepřítomnosti je ona váš vedoucí. Kdo ji nebude poslouchat, s tím si to vyřídím já. Teď jděte.“řekl a bez jediného pohledu zpět se vrátil do sálu.

„Můžeme jít, otče.“řekl a natáhl ruku.

 Voldemort jej chytl a oba je přemístil. Objevili se u jeskyně. „Je tu určitý druh ochrany, nemohl jsem se přes ni dostat. Vypadá to na nějakou runovou ochranu a ta mi nikdy nešla. Za to tobě jo. Teď je to na tobě.“řekl Voldemort.

„Udělám, co budu moct.“řekl a ve vzduchu načrtl několik run. Proti vchodu vyrazil modrý paprsek.

Zastavil se o vchod do jeskyně a na vchodu se objevila fialová stěna.

„Hm, tak teď už víme, že tam doopravdy je.“

„To sem věděl už předtím.“

„Ty jsi tím prošel?“zeptal se Anubis.

„Ne nejsem blbej, ale věděl jsem, že bude nějak chráněný a vzhledem k tomu, že mi na ni nezabralo žádné kouzlo tak jsem poznal, že tam bude runová ochrana.“

„Aha. No měl jsi pravdu, je tam a hodně silná. Nikdy jsem podobnou neviděl.“řekl a načrtl další serii run.

Další, tentokrát červený paprsek, vyrazil ke stěně a vpil se do ní bez zjevného účinku. Anubis přešel k okraji bariéry a začal zkoumat okolní stěnu.

„Co hledáš?“zeptal se Vodemort, když Anubis furt chodil kolem.

„To kouzlo co jsem použil by mělo zviditelnit runy, které byly vyryty na tu stěnu.“řekl a hledal dál.

Voldemort přešel ke vchodu a zazdíval se dovnitř. „Myslím, že jsem je našel.“řekl s vykulenýma očima.

Anubis se na něj otočil. „A kde?“

Vodlemort nic neřekl a jen ukázal do jeskyně.

Anubis se k němu postavil a pusa mu spadla až na zem. „Tak to bude zábava.“řekl ironicky.

Celý vnitřní prostor byl obsypán runami, které rudě svítily.

„Fajn. To bude chvilku trvat.“řekl a dal se do luštění.

Za pár minut radostně vykřikl. „Mám to.“

Voldemort k němu honem přiběhl. „Tak co?“zeptal se.

„Podívej. Ty runy, které jsou tady kolem vchod, udržují tu bariéru. Půjdou zrušit. Ten zbytek je ochranný plyn. Vypustí se přesně 20 sekund po projití nebo zrušení stěny. Bude se muset použít runové bublinkové kouzlo. Umím to. Teď už je jen náš.“řekl Anubis s krutým úsměvem.

„To je výborné. Vrátíme se na hrad, vezmeme smrtijedy a jdeme.“ řekl Voldemort a natáhl ruku.

Anubis se chytl a přemístili se zpět na hrad.

Smrtijedi se mezi sebou bavili, ale hned jak si všimli svého mistra přestali.

„Mí věrní, ochrana byla zrušena a cesta je volná.“promluvil k nim Voldemort „Můj syn na vás teď použije runové kouzlo,aby jste přežili skrze ochrany.“

Anubis zamumlal několik slov a načrtnul nějaké runy.

Každého smrtijeda obklopila bublina vzduchu. Stejná obalila i jeho s Voldemortem.

„ Teď se všichni zastřete a až dojdete do jedné místnosti bude v ní muž, toho obklíčíte a až dám znamení odkryjete a na další znamení použijete jakékoliv kouzlo, ale ne Avadu. Jasné?“zeptal se ledově.

„Ano, mistře.“řekli všichni a zastřeli se.

Voldemort je mávnutím hůlky přenesl přes vchod do jeskyně.

Anubis si stoupl před vchod a začal ve vzduchu malovat runy. Po dlouhých dvou minutách kreslení vyrazila proti stěně zelená vlna. Za velké rány se fialová stěna zhroutila a cesta byla volná.

„Jdeme.“řekl Voldemorta s Anubisem po boku se vydali do středu hory.

Ta samá doba v Morsově jeskyni.

„Co to bylo?“zeptal se Brumbál.

„To hned zjistíme.“řekl Mors a zadíval se nad stůl.

Tam už se objevila obrazovka, která ukázala Voldemorta s Anubisem jak kráčejí chodbou směrem k místnosti, ve které se nacházeli.

Mors jen mávl rukou a obraz zmizel, pak se vrátil do kuchyně.

„ Počkej a co s nima?“zeptal se Brumbál.

„Nedojdou sem, každou chvíli se na ně pustí plyn, kterej je ochromí a zabije.“řekl s klidem a dál se věnoval přípravě oběda.

O deset minut později už seděli Brumbál s Morsem u stolu a pochutnávali si na vynikající svíčkové s knedlíkem.

Najednou je něco vyrušilo. Hlas. Ledový a krutý.

„Otevřeš dobrovolně nebo ti ty dveře mám vyrazit?“

Mors ztuhl.

Lord Vodemort překonal jeho ochranu a dostal se ke dveřím.

„Tati, zvedni se.“ řekl Mors.

Brumbál ustoupil a Mors mávnutím nechal zmizet všechny věci v místnosti.

Brumbál si kousek poodstoupil, aby si navzájem nepřekáželi.

Mors namaloval pár run a dveře cvakli. „Tati použij nejsilnější zamykací kouzlo, co znáš.“

 Brumbál mávl hůlkou a…nic se nestalo.

„Jsou zamčené.“řekl Brumbál.

Zpoza dveří se ozval smích.

„Otče, tak to je dobrý. Pěkný nápis, kde jsi ho vyhrabal? V knize vtipů?“ zeptal se hlas a zase se začal smát.

„Kdo je ten druhý?“

„Říká si Anubis, syn Voldemorta. Ve skutečnosti to je Harry Potter tvůj nevlastní synovec.“ řekl Brumbál tiše.

Mors na něj vykulil oči. „Tak on přece jen přežil?“ zeptal se překvapeně.

„Ty jsi o tom věděl?“zeptal se Brumbál naštvaně.

„James mi to prozradil. Myslel jsem, že ho Voldemortův výcvik zabije.“

„Nejen, že ho nezabil, ale dokonce mu nestačil.“ řekl ledový hlas dva metry od nich.

Zatím co se bavili, prorazili Voldemort s Anubisem bránu a teď stáli a mířili na ně hůlkami.

„Sotva jsme skončili s lekcí, běžel do pokoje a četl knihy, aby se zlepšil. Moc se mi to nelíbí, ale v hodně oborech je lepší než já.“ řekl voldemort.

„Díky za poklonu, otče. Ovšem kvůli tomu tady nejsme.“ řekl Anubis.

Mors se na něj zadíval. „Jste dva slaboši proti dvou nejmocnějším kouzelníkům všech dob. Vážně si myslíte, že máte sami dva nějakou šanci?“ zeptal se Mors posměšně.

„Tak za prvé: za slabochy jste tu vy. A za druhé jsi si jistý, že jsme tu sami?“ odpověděl Volemort a smrtijedi se zviditelnili.

„Hm. To už trochu mění situaci.“ řekl Mors a zadíval se na kolečko smrtijedů, kteří ho obklopovali. (poznámka autora: vzhledem k tomu, že by se to blbě popisovalo tak sem dávám náčrtek rozestavění smrtijedů a ostatních.)

„Ovšem pořád to není nijak zneklidňující.“ řekl Mors zadíval se do očí Anubidovi.

„Jsi si až moc jistý.“odpověděl Anubis.

„Já mám k tomu dobrý důvod. Ilante is arta.“ vykřikl a kolem něj a Brumbála se objevil zelený sloup.

Anubis se na něj zadíval trochu překvapeně. Poznal ten štít.

Voldemort, ale ne. „Zničte je!“křikl Voldemort. 

Smrtijedi posílali na štíty svá kouzla.

 „Ne!“vykřikl Anubis, ale bohužel pozdě.

 Všechna kouzla, která do štítu narazila se obrátila a narazila do těch kdo kouzla vyslal. Stát zůstalo jen 8 lidí. Mors s Brumbálem, Anubis s Voldemortem,kteří nepoužili kouzla a čtyři smrtijedi, kteří dokázali kouzla zablokovat.

„Vy dva .“křikl Anubis na smrtijedy ze svého kruhu.

„Běžte s otcem na Brumbála. Já se postarám tady o toho chytráka.“

„Ale pane, jak se máme dostat skrz ten štít?“odvážil se jeden zeptat.

„Vskutku příhodná otázka není -liž pravda. Jak? Tak teď se ukaž ty chytráku.“ řekl Mors zpoza svého štítu.

Anubis po něm hodil hnusný pohled a namířil na štít u Bruntála.

 „Elentria unta paste.“křikl Anubis s doprovodem několika run.

Štít zablikal a zmizel. Anubis se otočil a s pocitem zadostiučinění se podíval na překvapený obličej Morse.

„Zrušíš ten svůj nebo to mám udělat za tebe?“zeptal se s úsměvem.

Mors něco zavrčel a štít zmizel.

„Jak se zdá, tak jsem tě podcenil.“

„Utěší tě, když ti řeknu, že nejsi první? Mě podcenil i sám mocný Brumbál. A nebýt mého cáklého bratra už by byl mrtvý.“zavrčel Anubis.

Mors se smál. „Já jsem zvědavý jestli budeš schopen zabít i svého otce. Přidává se k Fenixovu řádu.“

Anubis se po tomto prohlášení rozesmál.

Brumbál a Voldemort se smrtijedy přestali bojovat a zadívali se na Anubise.

„To jsi měl slyšet, otče. Prej se přidáváš k Fenixovu řádu. Fakt dobrý vtip.“řekl Anubis a div se nesvalil smíchy.

 Voldemost se ušklíbli a poslal na Brumbále další kouzlo. Brumbál mávl hůlkou a kouzlo srazilo jednoho smrtijeda. Už stál pouze Voldemort , Brumbál a dva smrtijedi.

Mors se s opovržením díval na Anubise. Po chvíli jej jeho smích přestal bavit a poslal na něj kouzlo. Anubis v tu chvíli vyskočil a odrazil kouzlo.

„Dost řečí jdeme bojovat. Ilirta irimbo.“ křikl a namaloval pár run.

Mors vyčaroval štít, kouzlo se odrazilo a neškodně se vpilo do natažené ruky Anubise. Oba dva používali pouze runová kouzla. Bojovali asi dvě minuty, když je přerušil bolestný výkřik. Oba se podívali na Brumbála, který výkřik vydal.

Voldemort a poslednímu ze smrtijedů se podařilo prorazit Brumbálovu obranu a ten měl přes obličej velký šrám.

Voldemort se zasmál a mávl hůlkou: „Periskuly.“

Brumbálovi se začala kroutit ruka s hůlkou. Brumbál řval bolestí, pustil hůlku, ale Voldemort nepřestal.

Mors se na to díval s vytřeštěnýma očima a s výkřikem: „Tati.“načrtl několik run a Brumbál mu přiletěl do náruče.

 „Zaplatíte za všechno, co jste udělali.“ křikl a s modrou září zmizel i s Brumbálem.

Anubis se na to zaraženě díval.

„Kde jsem o tom četl?“ mumlal si potichu.

„Co říkáš?“ptal se Voldemort.

„Ale nic. Dobrá trefa Severusi.“ řekl směrem k poslednímu smrtijedovi, který stál na nohách.

„Děkuji pane.“ odpověděl Snape úlisně.

„Pak bych s tebou rád mluvil, jde o jeden lektvar.“

„Pokud to bude v mých silách, tak vám rád pomůžu.“odpověděl Snape  s úklonou.

„Půjdeme otče?“zeptal se Anubis.

„Ano, ale jak je všechny probudit?“zeptal se Vodemort .

Anubis mávl hůlko a smrtijedi se probrali.

„Jdeme zpátky.“ zavrčel Voldemort.

Smrtijedi se vyškrábali na nohy a vyběhli za Voldemortem a Anubisem, kteří už dveřmi vyšli zpátky na cestu k povrchu. Sotva se přesunuli do hradu, Voldemort je všechny propustil a jediný kdo zůstal byl Anubis a Snape.

„Počkej na mě u mě v apartmánu, za chvíli tam dorazím.“ řekl Anubis Snapeovi.

„Jistě pane.“ řekl a s úklonou odešel.

Voldemort se otočil na svého syna.

„Víš jak to udělal?“zeptal se ho.

„Částečně to přivoláváním umím taky, ale to přemístění, tam už nevím. Matně si vzpomínám, že jsem o tom někde četl, ale nevzpomenu si.“

„Hm, já jo.“ řekl Vodemort zamračeně a přešel do vedlejší místnosti, kde byla knihovna.

Anubis šel překvapeně za ním. Z Voldemortovi knihovny toho moc nečetl. Otec jej tam nepouštěl. Voldemort přešel k jednomu regálu a vytáhl z něj knihu. Začal v ní listovat a najednou se zastavil na nějaké kapitole. Chvílí ji četl a pak ji otočil na Anubise.

„Cože? Světlonoš? To není možné!“ vykřikl Anubis rozčileně.

„Bohužel to vypadá jako nejpravděpodobnější možnost.“ řekl Voldemort.

Anubis si povzdechl:“No s tím si budeme lámat hlavu až na to dojde řada.“

Voldemort zamyšleně přikývl.

„Vlastně to není tak hrozné, ty runové kouzla ho můžou zabít.“ Voldemort znovu přikývl.

„Hej. Posloucháš mě vůbec.“ křikl na něj. Anubis.

„Co? Co? Říkal jsi něco?“zeptal se  Voldemort a protřepal hlavou Anubis.

„Ale nic. To je jedno. Nad čím jsi to tak usilovně přemýšlel?“

„Vzpomínám na své mládí“ řekl s tajemným úsměvem a odešel pryč.

Anubis nechápavě zavrtěl hlavou a šel zkontrolovat nováčky. Když se blížil k soubojové místnosti slyšel pláč. Čím víc se blížil k té místnosti, tím byl pláč hlasitější.

„Co se to tam sakra děje?“zamrmlal si pod nos.

Rozrazil dveře a to co viděl ho dočista šokovalo. U protější stěny sedili všichni nováčci se sklopenými hlavami, které se zvedli ve chvíli, kdy otevřel ty dveře, a ve středu místnosti klečel Malfoy s Belatrix, která brečela a vůbec se nehýbala.

„Co to děláš Malfoy?“zavrčel ledově Anubis.

„Snažím se něco udělat s tetou. To ti dva idioti. Oni….“

„Dost.“zarazil Anubis Malfojovu obhajobu.

Přešel k Belatrix a vzal ji do náruče.

„Nikdo se odsud ani nehne.“ Zasyčel a Belatrix v náručí odešel.

Vzal ji do svého apartmánu. Sotva vešel Snape vyskočil z křesla na kterém až do teď seděl.

„Severusi pokus se jí nějak pomoct jdu zjistit, co se stalo a dám ti vědět.“ Řekl Anubis a uložil Belatrix na postel.

Anubis ji tam zanechal a vrátil se do soubojové místnosti.

„Všichni se mnou.“ Zavrčel a zamířil do jejich soukromé poradní místnosti.

Posadil se na trůn a zadíval se na Anubidovu armádu.

„Může mi někdo říct, co se tam sakra stalo?“ zeptal se ledově a přejel je všechny pohledem.

Dopředu postoupil Malfoy: „Mohu, mistře?“

„Mluv.“zavrčel a zaměřil na něj svůj pohled. „Belatrix nás začala učit černou magii. Šla od nejjednodušších kouzel, která zvládli všichni, a postupovala na obtížnější. Šlo to dobře, dokud nedošla ke kouzlu Pasana est. Bylo to první kouzlo 3. stupně. Zvládli ho všichni až na dva. Gregory Goyl a Vincent Crable ty kouzla nějak popletli. Sami nevědí jak. Goyl byl první a po jeho kouzlu začala Belatrix brečet. Nešlo to nijak zastavit, ale ona trvala na pokračování. Po kouzle Crabeho se zhroutila a nemohla se vůbec hýbat. Nott se to snažil odstranit, ale nešlo to.“ domluvil Malfoy a s úklonou se zařadil zpět.

„Notte!“ řekl Anubis

„Ano, mistře?“zeptal se trochu vyděšeně Nott.

„Jaká kouzla jsi použil?“

„Finete, Enervate a základní ukončovací z runové magie, Ferte tolde.“ řekl s viditelnou úlevou.

Anubis přikývl a Nott se zařadil.

„Crabe, Goyle“ řekl a počkal až oba přešli před něj.

„Crucio.“křikl s hůlkou namířenou na Crabeho.

Ten se hned zakroutil v křečích, řval jak na lesy. Po chvíli tu samou kletbu použil i na Goyla.

„Zařaďte se.“ sykl, když kouzla zrušil. „A doufejte, že to půjde zvrátit, protože jinak se nedožijete dalšího dne.“ zavrčel a nikdo ani na chvíli nepochyboval, že říká čistou pravdu.

Pak mávl hůlkou a objevil se před ním pergamen. Přelétl jej pohledem a s dalším mávnutím pergamen zmizel.

„Dobrá. Teď, co všechno s vámi Belatrix probrala?“ zeptal se a další dvě minuty mu říkali kouzla co se naučili.

Najednou je přerušili kroky, které se kvapem řítily k jejich sálu.

Anubis mávnutím zarazil Notta, který mluvil a zadíval se na dveře. Nemusel čekat dlouho a dovnitř vrazil Snape. Anubis se prudce postavil.

„Potřebuji vaši pomoc.“ křikl a běžel zpátky.

Anubis se rozběhl za ním a v běhu jen křikl: „Pro dnešek můžete jít.“

Doběhli do apartmánu a tam našli Belatrix přivázanou k posteli.

„Proč je přivázaná?“zeptal se Anubis.

„Házela sebou. Hrozilo, že si ublíží.“

„Jak ti můžu pomoct?“ zeptal se Anubis.

„Nemůžu přijít na to co jí je, potřebuji, abys jste ji chvilku pohlídal a já si skočím pro nějaké léčivé lektvary.“

„Dobře, pokusím se udělat vše co je v mých silách.“ zavolal na odbíhajícího smrtijeda.

V tu chvíli Belatrix zasténala, probrala se a znovu začala brečet.

„Klid Bel. Jsem u tebe lásko.“ zašeptal jí do ucha.

Ta jako zázrakem přestala brečet, ale stále se nemohla hýbat. Anubis překvapeně zamrkal. Bel na něj upřela své oči. Anubis se usmál.

„Odpočívej. Za chvilku se vrátí Snape a pomůže ti. Všechno bude dobrý.“ řekl a stiskl jí ruku.

Severus přišel během chvíle. Když uviděl, že je Belatrix vzhůru a přesto nebrečí, překvapeně se zarazil.

„Pane, kdo tu všechno byl?“

„Jen já Severusi. Proč?“

Na to Severus vytřeštil oči. „Vy ji milujete.“zašeptal překvapeně.

„Jak jsi na to přišel Snape.“ odpověděl Anubis s ironickým šklebem.

„Protože to byl pláč zamilovaného. Může přestat, jen když jí ten koho ona miluje, bude také milovat a řekne ji lásko. No a vzhledem k tomu, že jste tu celou dobu jen vy…“ řekl Snape a schválně nechal větu nedokončenou.

Ústředí Fénixova řádu.

V kuchyni sedělo jen pár lidí. Sirius, Moody, James, John a Weasleyovi. Najednou se začalo objevovat modré světlo a všichni se na to dívali trochu nedůvěřivě. Ze světla se složil člověk, který někoho držel v náručí. Nakonec v muži poznali Morse. „Pomozte mu.“ Křikl na zkoprnělé Fénixe a zhroutil se na zem. Poslední co si ještě pamatoval, byl křik a lidi kteří se kolem nich seběhli.

Poslední komentáře
14.12.2008 18:59:13: Pěkný těším se na další kapču.
17.09.2008 18:26:58: Opravdu povedená kapitola jen jsem pár částí tak troch nechápal (to se objasní asi v příštích kapito...
12.09.2008 23:06:24: tvoje kapitola je řekněme zvláštní, začátek dle očekávání, prostředek super, ale promiň ten konec js...
09.09.2008 08:20:04: Mnohokrát děkuji za komenty. To Sallema: Vůbec mi to nevadí ovšem pouze pokud nebude vadit že si při...
 
Všechny postavy kromě mých vlastních patří J.K.Rowlingové. Na tyto postavy si neberu žádná autorská práva a z těchto stránek nemám žádný výdělek.